Já, zvíře //X-Men ff//

4.

Když ukážeš svou minulost, uvidíš minulost i toho druhého....

Do motelu jsme se dostali těsně před setměním. Zelený neon prozrazoval, že je místo na benzínce volné a tak Logan přijel blíž abychom natankovali. Jízda na motorce byla vzrušující. Jelikož jsem však nebyla zvyklá na tento typ jízdy, Logan musel několikrát zastavit abych si odpočinula. Celkem jsem obdivovala jeho výdrž. ,,Počkej tady." přikázal mi. Zamračila jsem a nesouhlasně odfrkla. ,,Prosím." dodal. A tak sem hlídala motorku i s věcmi, aby se náhodou nevypařila.

Pevně jsem střežila okolí a sledovala Logana jak domlouvá nocleh. Vzduchem se neslo několik pachů a z blízkého baru jsem zaznamenala vůni jídla. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila jsem jak se mi vysunují tesáky a mé vnitřní zvíře chce ven. V mysli mi proběhla představa lovu, oběti a krve. Kromě zaparkovaných motorek a kamionů, jsem pevně přejížděla očima po nějakém pohybu v okolní přírodě. 

Z rozjímání mě vytrhl jeho hlas. ,,Dala by sis něco k jídlu?" zeptal se. ,,Jak jsi to poznal?" ,,Myslím, že jsi se nedívala pryč jen abys obdivovala okolí." zamračil se. ,,Ano, to máš pravdu. Bohužel si nemůžu pomoct." ošila jsem se. ,,Myslím, že to zvládneš." prohodil a vzal motorku bokem. Poté mi nasadil čepici, vzal mě za ruce a dal mi instrukce. ,,V baru je několik lidí, stejně jako my tak ani oni určitě nechtějí problémy. Drž se u mě, na nikoho se nedívej a buď v klidu." ,,Logane, já nejsem lobotom." ohradila jsem se. ,,Ty ne, ale oni ano." uchechtl se.

Myslím si, že Loganova definice ohledně pár lidí nebyla tak úplně přesná. Bar přímo přetékal ve švech a starý jukebox vyhrával hudbu na přání. My jsme však zamířili do odlehlejší části a usadili  se do soukromého boxu. Za chvíli k nám zamířila postarší servírka. ,,Co si dáte drahouškové?" V ruce držela zápisník s tužkou a pořád žmoulala žvýkačku. ,,Dáme si dva steaky, jednu limonádu a kafe." odpověděl Logan bez rozmyslu. Po zapsání servírka zmizla. ,,Kafe? Ty nebudeš spát?" ,,Věř mi, že to neplánuju. Někdy je dobré vše přerazit." Na to jsem neměla co odpovědět a tak sem na chvíli zavřela oči.

Musela jsem si zdřímnout, protože když sem pohlédla na stůl, byl už plný a z jídla se ještě kouřilo. Po šťavnatém steaku sem doslova skočila. Trhala jsem ho zuby po kusech a nedbala jsem na to, že mě pálí do dlaní. Bylo to úžasné jídlo. Od syrového masa velký rozdíl. Nepamatovala jsem si, kdy jsem něco takového naposled jedla. ,,Ne, že bych byl někdy moralista, ale co takhle použít vidličku." nadzvedl jedno obočí. ,,Možná příště." zahuhlala jsem a dál se věnovala jídlu.

Po jídle jsem se vydali do pronajatého pokoje. Bylo vidět, že minulá renovace proběhla už před delší dobou a tak bylo některé vybavení už zašlé. Na první pohled mě však uchvátila postel. Už dlouho jsem ji neviděla. Proto jsem se rozběhla a skočila na ní. Byla měkčí než moje vytvořené hnízdo v jeskyni. ,,Je celá tvoje, já si vezmu gauč." dodal opět pobaveně. Také tu měli televizi ale po prolétnutí všech kanálů tam nic zajímavého nebylo. Tedy nic co bych si pamatovala. A tak jsem si lehla s rukama pod hlavou a dívala se do stropu. Logan si nakonec ustlal na zemi a natáhl se vedle mě. ,,Já myslela, že spát nebudeš." ,,Pro moje staré kosti bude lepší, když budu tady." ,,Abys mě měl na blízku pokud bych frnkla?" ,,A chceš frnknout?" zeptal se mě zaujatě. ,,Vlastně asi ani ne, nikdo na mě nečeká." dodala jsem pochmurně. ,,Hlavně ne potom co jsem se snažila vlastní mámě ukousnout hlavu." Přemýšlela jsem proč mu vlastně neříct co mě vyhnalo z původního domova. ,,To je v pořádku. Já zase zabil vlastního otce. Člověk dělá chyby." konstatoval ledabyle jako když je zcela normální, že na jaře rozkvétají květiny. 

Nebudeme si lhát, hodně mě tato informace zarazila a udiveně jsem na Logana hleděla. Ale vzhledem k tomu, že ještě před nedávnem zabil ty pytláky a zachránil mě, tak jsem mu to nemohla mít za zlé. Neznala jsem ho. I přesto jsem cítila, jak se moje vnitřní zvíře naježilo. Pokud mi chtěl Logan ještě něco říct nebo se obhájit, nedala jsem mu k tomu příležitost. Raději jsem se otočila, schoulila se do klubíčka a poddala se spánku. Loganův prázdný pohled, který mě bez mého vědomí doprovázel ještě dlouho poté, jsem necítila.

Dnešní noc se mé sny nevracely ke ztracené minulosti. Tentokrát jsem se ocitla u velké klece, která se nacházela uprostřed ještě větší místnosti. Místnost i klec byly šedé a místy se objevovala a mizela oblaka mlhy. Z ničeho nic se uprostřed toho všeho zhmotnilo velké zvíře, které bylo panterem. Srst mělo stejně lesklou a černou jako mé vlasy a jeho jasně zelené oči, které kopírovali ty mé, mě bedlivě střežili.  ,,Chci být volná, pusť mě ven." žadonilo zvíře. ,,Nemůžu, zranila bys plno lidí. Víme to obě." ,,Ale jdi, copak sis ten nekonečný lov neužívala? Volnost, žádný hlad a plno síly. Jediný, kdo překážel si byla ty." zaprotestoval panter. ,,Všude kolem je tolik příležitostí. Kořist jako kořist, není v tom rozdíl." pokračovala dál. Byla jsem zvyklá na její dlouhé promluvy. Objevila se kdykoli jsem byla dlouho sama sebou a odmítala se proměnit. Tentokrát však přišla o něco dřív, protože to byly teprve dva týdny co jsem byla s Loganem jako člověk. Nečekala jsem však, že přijde s něčím novým. ,,Co třeba on?" ,,Na něj zapomeň. Není žádná hrozba ani žádná kořist." řekla jsem nekompromisně. ,,Ale jistá si tím tak nejsi, že? Cítím ve vzduchu něco zajímavého, něco co tu ještě nebylo. Vypadá to, že je pro tebe jakýmsi druhem."  dodala samolibě a svým hlasem něžně hladila mé uši. ,,Dost už!" zaječela jsem. ,,Dobrá tedy, bude to rychlé. Slibuji." 

Celá místnost se začala pohroužet do tmy a zvíře zběsile naráželo o mříže šedé klece. Cítila jsem jak mě neviditelné ruce vztahují k zemi. Znenadání se sen začal odehrávat znovu, jenže velký rozdíl byl v tom, že jsem si se zvířetem vyměnili místa. Teď jsem já byla uvězněna v kleci a ona se ve své celé majestátnosti na mě dívala z patra. Slyšela jsem se jak říkám: ,,Chci být volná, pusť mě ven....."