Já, zvíře //X-Men ff//

1.

Bylo tomu už dlouho... Dlouho, co jsem viděla někoho jako on. Jeho oči vypadaly jako mohutné kmeny poznamenány staletými stíny, které ho neustále pronásledovaly. Byla to duše co nikdy nenašla klidu, která pořád po něčem prahla a hledala svůj cíl. A teď... jsem se tím cílem stala já.

Ranní paprsky pronikaly hustou mlhou. Tam kde záře dopadala na zem rozpustila tenkou vrstvu jinovatky. I když bylo v tomto podzimním období stále chladněji a chladněji, zpěv malinkých ptáčků neutichal.

Jako obvykle jsem se procházela po lese a sledovala jak zbarvené listy všech tvarů dopadají v nepravidelných intervalech na zem. Bylo to jako sledovat lávový déšť.

Jeskyni v které jsem přebývala, jsem výjimečně nechala daleko za sebou. Nevím, co mě přimělo k tomu abych se vzdálila. Možná jen pocit hladu, který se mi stále víc usazoval v žaludku.

Zastavila jsem se a zvedla hlavu. Vzduch byl cítit vlhkostí a různými pachy zvířat. Nasála jsem vůni jednoho z nich. Laň. Zdravá, silná. Ideální kořist. Tlapou jsem rozhrábla listí, objevila se hnědá rašelinovitá půda, do které jsem následně zaryla drápy. Lov začal.

Běžela jsem z lesa přes louky až do další části hor. Okolí se proměnilo ve změť šmouh a vítr, který se mi zdál příliš živý prostupoval mou srstí. Kořist jsem dokázala cítit na kilometry daleko. Nikdy za těch pár let co jsem tu žila, mi žádná neutekla.

Zdolala jsem několik kilometrů a nakonec dorazila do cíle. Vyškrábala jsem se po skále. Laň bezmyšlenkovitě trhala starší plody z ostružníku. Překrásné, dnes i s přílohou.  Vrněla jsem.

Pomalu jsem se přikrčila za křoviny a vyčkávala. Vypadalo to, že si Laň ničeho nevšimla. Lehla si.

Teď. vzala jsem její uvelebení jako signál a přepadla ji ze zálohy. Než se moje oběť vzpamatovala, strhla jsem ji k zemi a zaťala do ní drápy. Z ran ji vytryskla krev. Laň sebou histericky zmítala.

Krev. Z tlamy mi kapaly sliny a ve spancích mi divoce tepalo. Po ničem jiném jsem netoužila. Ani neuplynula minuta a prokousla jsem jí hrdlo. Sladká železná chuť krve se mi rozlila v tlamě a zhasila mou žízeň. Před očima se mi zatmnělo.

Když jsem se probrala, bylo slunce vysoko nad obzorem. Ležela jsem na mrazem sežehlé trávě. Drkotaly mi zuby a tělo mi zasáhl chlad. Otočila jsem se. Vedle mě leželo roztrhané tělo laně. Ohlodané kosti byly rozházeny všude kolem. Jen hlava zůstala celá.

Oči nebožačky mě pozorovali. Zračila se v nich bolest a strach. Rukama od krve jsem se chytla za vlasy a kolíbala se sem a tam. ,,Tolik jsem po tobě toužila, až jsem zapomněla kdo jsem."

Po tvářích mi začaly stékat slzy. Bylo jich tolik. Tolik nevinných, které jsem zabila. Tolik očí, vyhasínajících duší. Tolik bolestných vzpomínek. Chtěla jsem zapomenout.

Rozkričela jsem se. Křičela jsem tak usilovně až se můj hlas prohloubil a změnil v silné řvaní. Když jsem skončila, můj řev se nesl ještě ozvěnou vysoko nad zasňežené vrcholky hor. Znovu jsem byla ve své formě.

Den ode dne to se mnou bylo horší. Čím dál víc jsem se cítila jako zvíře. Bála jsem se představy, že už bych se nikdy neproměnila. Jenže jak bych tu v horách mohla přežít jako člověk? Bez rodiny, bez přátel, bez věcí...

Nejedla jsem, nelovila. Držela jsem se v blízkosti jeskyně a občas chodila napít se k řece. Hlad jsem zaháněla pomocí zeleně. Kořínky a ostružiny nebyly moc chutné, ale hlad to zahnat dokázalo. Zase pár měsíců bez masa...

Jednoho rána když jsem se vydala k řece, tentokrát za účelem lovu ryb, uslyšela jsem podivný zvuk. Ťukání se rytmicky rozprostíralo a ozývalo ze všech stran. Nastražila jsem uši a automaticky zaměřila cíl. Vydala jsem se tím směrem. Ryby musely počkat.

Prodírala jsem se mezi stromy až jsem se dostala do hustých houštin. Zvuk byl silnější a identifikovatelnější. To co se zprvu zdálo jako lehké klepání se teď proměnilo v těžké sekání.

Když jsem mezi listy vykoukla, nemohla jsem uvěřit svým očím. Člověk? Co tu dělá člověk? Bylo vysoce nepravděpodobné, že by tak vysoko v horách někdo byl a přece jen...

Muž středního vzrůstu měl na sobě jeany a károvanou košili. Hnědé vlasy měl zastřižené k týlu. Pomocí sekery neustále narážel do stromu a ťežce oddechoval. Občas své počínání přerušil tím, že si popotáhl z doutníku a sem tam z úst vypustil obláček dýmu.

Chystala jsem se k odchodu, chtěla jsem nechat dřevorubce dělat svou práci. Bohužel když muž kousek poodstoupil, zhrozila jsem se. Ach ne. Tak nádherný starý strom.

Muž se znovu dal do práce. Byla jsem naštvaná, že ničí tak krásný kus přírody. Rozhodla jsem se ho odtud vystrnadit, hlavně aby se už nevrátil.

Pořádně jsem se přikrčila a plížila se k němu. To co však přišlo jsem nečekala. Muž položil sekeru a svou kostkovanou košili odhodil stranou. Poskytl mi tak skvělý pohled na jeho vypracované svaly v bílém tílku. Otočil se.

Zarazila jsem se. Jeho oči vypadaly zvláštně. Byly hnědé, ne tak ale jako u většiny lidí. Spatřila jsem v nich něco temného, zajímavého.

Muž se na mě v klidu vyzývavě podíval. Sakra chlape, vždyť jsem skoro velká jako ty. Vytasila jsem tesáky a začala vrčet. Měl bys utéct. Nemám tolik trpělivosti.  Pousmál se. ,,Konečně jsem tě našel." Zavrčela jsem ještě víc a vytasila drápy. Vypadni odtud. ,,Dobře, čiči. Tak teda po zlém."

Dřevorubec se rozběhl. V ruce třímal  lano. Co to ksakru?! Začala jsem divoce sekat drápy kolem sebe. Nakonec jsem se dala k ústupu a snažila se utéct. Nechtěla jsem mu ublížít. Nemohla jsem zabít člověka. Ne, dokud by nebylo pozdě.

Do očí mi foukal vítr a v uších mi z  rychlosti běhu chrastilo. Ohlédla jsem se za sebe. Nikde nikdo. Usoudila jsem, že bych mohla zpomalit, ale nemohla jsem riskovat, že by mě dohnal.

Ve svých myšlenkách jsem se tak těžce zaobírala danou situací, až jsem zapomněla na cestu přede mnou. Na mítině bylo do země zaraženo několik ostrých kůlů. Nebezpečně svou šikmou polohou mířili na mou hruď.

Co to? Přísahala bych v tu chvíli, že tady sami od sebe nevyrostly. Při běhu jsem špatně došlápla a chytla smyk. Moje tělo udělalo několik kotoulů a já se tlamou zaryla do země. No skvěle. A teď doufej má drahá, že sis nic nezlomila.

Ležela jsem na boku a oddechovala. Slunce mě na okamžik poctilo svou návštěvou. Než zalezlo za šedá mračna ozářilo mě paprsky. Ten zatracenej parchant. Zastříhala jsem ušima. Blížil se ke mně. Pomalu, rozhodně. Dával si na čas. Tak jo, zatančíme si. Opatrně jsem se zvedla. Protřepala jsem si hlavu a vyšla mu vstříct.

Kdybych se uměla proměnit ve slona, zasedla bych tě svým velkým zadkem. Zrychlila jsem. Kdybych se uměla proměnit v býka propíchla bych tě. Rozběhla jsem se. Následoval mého příkladu. Ale protože jsem jen šelma... tak  tě rozsápu. Zaútočila jsem. Drápy při skoku bohužel proťaly jen vzduch.