Everything has changed /a.i./

3.ČÁST

Zase je normální den prázdnin. Nemám co dělat a tak jsem se rozhodla zavolat Ashtonovi.

Mobil chvilku vyzváněl ale po chvíli to zvedl.

"Ahoj Ashtone. Víš co mi neuvěříš?"řekla jsem rozjařeně.

"Čau. Ty asi nevíš, kolik je tady hodin co?"řekl rozespale a zívl si.

"Ježiši, promiň. To jsem si neuvědomila. Tak já zavolám později. Vyspi se."vyděšeně jsem se chytila za hlavu.

"Ne, v pohodě. Co máš tak zajímavého?"zarazil mě.

"Neuvěříš. Barbara se mi přišla omluvit."vykřikla jsem.

"To nemyslíš vážně!"rázem jakoby ožil.
"A co říkala?"pokračoval dál.

"Že prej byla na drogách."řekla jsem tišeji, i když to stejně nemohl nikdo slyšet, protože rodiče nebyli doma.

"Cože?! Si děláš srandu ne?"vykřikl a rázem si dlaní zakryl ústa.

"Jen doufám, že jsi jí znova neodpustila."pokračoval znovu.

"Odpustila. Ashtone, myslíš, že jsem jí mohla odkopnout když mi řekla, že brala drogy?"odpověděla jsem mu, doufajíc, že to pochopí.

"Michelle, ano, samozřejmě, že jsi mohla. Měla jsi, a máš na to důvod. Proboha, jakoby jsi zapoměla co všechno ti udělala. A přísahám, na svůj život, že tohle nebylo naposledy, co se ti přišla omluvit. Až ti znovu něco udělá, za mnou nelez."vyřvával zuřivě.

"Ashtone dost!"zakřičela jsem na něj opětovně.

"Až si to urovnáš v hlavě, jestli to bylo dobré rozhodnutí, dej mi vědět. Jdu spát, dobrou."

"Dobrou."odsekla jsem mu.

Pak zavěsil.

'No, a co teď?'pomyslela jsem si a rozhodila rukama, kterými jsem rázem praštila o svá stehna.

Začala jsem přemýšlet o tom, co mi Ash řekl.

Možná má pravdu, ale na druhou stranu, co když to Barbara myslela vážně, co když si uvědomila, co udělala špatně, a vážně toho lituje.

Tohle mi v hlavě šrotovalo po celý zbytek dne.

Večer jsem se odhodlala a zavolala Ashtonovi. Ano, tentokrát jsem čas zkontrolovala.

"Notak, zvedni to."mumlala jsem si pro sebe a přešlapovala po pokoji.

'On mi to odmítl?!'zděsila jsem se, ale v zápětí mi přišla sms.

'Promiň, zavolám za 5 mimut. -Ash'stálo v ní.

Těžce jsem vydechla a svalila se na židli u psacího stolu.

Jak jsem se tak otáčela a pohupovala, na stole jsem zahlédla fotku mě s Ashtonem, kterou jsem si nechala zarámovat.
Lehce jsem se usmála, a natáhla pro ní ruku. Palcem jsem z ní setřela tenkou vrstvu prachu, abych ji lépe viděla.

Na fotce vypadáme jako čerstvě zamilovaný pár. Stojíme před rozkvetlým keřem, a Ashton mě pevně svírá v jeho náručí. Oba se usmíváme od ucha k uchu, nezajímalo nás co si ostatní myslí.
A co si myslí? Myslí si, že s Ashtonem doopravdy tvoříme pár.
Jednou jsme to spolu zkusili, ale zjistili jsme, že to ztrácí to kouzlo, jakoby naše dlouholeté přátelství rázem zmizelo, a že k sobě necítíme nic víc než přátelství. To jsme zjistili i jedné noci, ale to jsme zase někde jinde.

Naštěstí Ashton konečně zavolal.

"Ahoj. Promiň, zrovna jsme byli na snídani."řekl Ash.

"Ahoj. Jo, v pohodě."odpověděla jsem klidně.

"Eh, no víš, trošku jsem přemýšlela o té Barbaře."pokračovala jsem.

"No, povídej."přerušil mě.

"Možná máš pravdu, ale co když mi říká pravdu? Jak by bylo tobě, kdybych tě odkopla, zatímco ty jsi se mi svěřil se svými problémy? Cítil by jsi se hrozně."řekla jsem vážně.

"Ale Michelle, o to tu nejde. Také bych jí odpustil, ale po tom, co vše ti provedla, bych se na ni ani nepodíval."vyhrkl na jeden nádech.

"Ashtone. Já nevím, vždyť mě znáš. Malá naivní holčička."zakňourala jsem, a rukou si podepřela hlavu.

"Ale Michelle. To neříkej."uklidňoval mě. "Teď už ale musím jít, promiň."

"V pořádku. Jen si to tam užívej."řekla jsem upřímně.

"Užívám si to tu, co nejvíc to jde, o tom nepochybuj. A neboj se, za dva dny mě máš zpátky."odpověděl mi, a na konci se lehce zasmál.

"Už se na tebe moc těším."

"Já taky, zítra ti kdyžtak zase zavolám, třeba zase v tuhle dobu. Ale teď už jdi spát, je celkem pozdě."

"Už jdu neboj se. Dobrou noc."

"Dobrou."

Ano, části jsou zatím o ničem, ale musím se nějak dostat k tomu hlavnímu ději:)
A také se omlouvám za dlouho nepřidanou část.