Everything has changed /a.i./

2.ČÁST

Od začátku prázdnin uběhli už 2 týdny, a já nemám co dělat. Ashton odjel s rodiči na dovolenou někam do Evropy. Už si přesně nepamatuju kam, ale říkal něco o sopkách a obrovských gejzírech. No jo, tady se holt někdo má. Já totiž pojedu až na konci měsíce za babičkou do USA, jako minulý rok, předminulý a dokonce i ty tři roky předtím. Super dovča.

Teď se jentak válím v posteli a koukám z okna. Ostatně jako celý týden. Copak se dá taky něco dělat, když nemáte kamarády a nic vám nejde? Vsadím se, že bych byla schopna se zranit i při hraní šachu.

"Michelle! Pojď dolů! Máš tady návštěvu."zakřičela mamka zdola.

'Návštěvu? Vždyť já kamarády přeci nemám.'pomyslela jsem si.

Nakonec mě má zvědavost vytáhla z postele, a já vyšla z pokoje. Ještě jsem se zastavila u zrcadla na chodbě, a trošku se poupravila.
Vypadala jsem vážně krásně.

Sešla jsem schody a zamířila do kuchyně.
Když jsem zjistila kdo přišel musela jsem se ironicky zasmát.

"Ahoj."řekla s omluvným výrazem má bývalá kamarádka Barbara.

"Čau. Co potřebuješ?"řekla jsem bezcitně a zkřížila ruce na hrudi.

"No tak Michelle! Barbara se ti přišla jen omluvit!"okřikla mě matka.

"Jo ták, omluvit. Po roce a půl totální ignorace, kdy o mě ani pohledem nezavadila, dokonce ani jedno jediné zasrané 'Ahoj.' mi neřekla a ona se mi příjde omluvit?! Zapomeň!"obrátila jsem se a chystala se odejít.

"Michelle!! Okamžitě se vrať!"zařvala matka, tak hlasitě až se i Barbara narovnala, div nezasalutovala.

S vyvalenými oči jsem se vrátila a opřela se o dveře.

"Co?"vyprskla jsem drze.

"Co jsem to vychovala za spratka."řekla matka a rukami si zakryla obličej.

"Řekla jsi o mě právě, že jsem spratek? Já? Porozhlédni se po městě, po lidech v mém věku a teprve potom mě nazývej spratkem. Mami, to, že jsem na Barbaru nasraná má důvod."řekla jsem zaskočeně.

"Tak teď jděte do tvého pokoje a nechci ani jednu z vás vidět dokud si to nevyříkáte."posadila se mamka a promnula si oči.

"No jo, pojď prosímtě."ukázala jsem na Barbaru rukou a šla ke schodům.

Barbara se poslušně zvedla a šla za mnou.

Když jsem otevřela dveře do pokoje, všimnula jsem si jaký je tam bordel, a tak jsem začala chaoticky házet různé věci do šuplíků.

"Promiň je tu trochu bordel."omluvila jsem se.

"No omluvit bych se měla já."řekla a posadila se na židli, kterou jsem jí připravila.

Já se posadila na postel naproti Barbaře.

"Tak povídej."pobídla jsem jí.

"No víš, ono se to všechno stalo tak rychle,"podrbala se na hlavě "prostě jsem se začala bavit s určitou skupinou lidí a..."odmlčela se a na sucho polkla, zadívala se na zem a pokračovala, "víš, většinou jsem byla na drogách."dořekla to a hluboce vydechla.

"C-Cože? A proč jsi mi to neřekla, víš, že bych ti pomohla."řekla jsem zaskočeně.

"Jednoduše jsem se bála, že mě ostatní odstrčí."

"Ano, a proto jsi odstrčila ty mě."

"Je mi to líto, já nechtěla."řekla a zavzlykala.

Jen jsem se zvedla a obejmula jí.

"Omlouvám se. Bylo mi tak hrozně."řekla mezi vzlyky.

"Už je to dobré. Je to pryč."utěšovala jsem jí.

Pohoupávala jsem s ní ze strany na stranu, dokud nepřestala brečet.

"Už bych měla asi jít."řekla a já se zmateně podívala na hodiny, které ukazovaly půl 4.

Barbara si toho zřejmě všimla a vysvětlila mi, že jí od té doby, kdy to její rodiče zjistili, hlídají a má časově omezené vycházky.

Šla jsem jí tedy vyprovodit až k jejímu domu. Rozloučila jsem se s ní.

"Nikomu to neříkej."zašeptala ještě a zmizela za zdmi svého domu.

Pak jsem se procházkovou chůzí vydala domu.

Tak, je tu 2.ČÁST:)
Dlouho, žádná část nebyla, protože se mi zase podařilo rozbít telefon:'D
Nevadí, ale každopádné si Barbaru zapamatujte, bude ještě hodně důležitá;)