Owner // Larry Stylinson // Book 1 ✔️

-13-

Harry's POV

Zayn vystartoval z mého domu jak neřízená střela. Nechápal jsem jeho chování. Chápu, že ke mně nejspíš něco cítí, ale dal jsem mu dost najevo, že jeho city nikdy nebudu opětovat. Proč to nemůže pochopit?

Když jsem se vracel ještě pořád zmatený ze zahrady, na zemi jsem našel pohozený můj mobil. Jsem si jistý, že když jsem šel za Zaynem tak tam nebyl. Vykolejený z toho všeho co se stalo, jsem se ohnul a sebral ho ze země. Odemkl jsem ho a přejetím prstem po obrazovce ho poté odemkl.

Zvědavě jsem najel na zprávy a objevil novou zprávu od Louise. Obsah mě trochu vyděsil.

Louis: Harry? Bojím se...

Hned jsem mu odepsal, protože ta zpráva byla už starší a já nechtěl ještě déle ponechávat strachu. Nesnesu ani pomyšlení, že můj Louis je někde sám a bojí se. Strašně rád bych byl s ním, ale nemůžu.

Já: Čeho? Víš, že tu jsem pro tebe

Po téhle zprávě jich následovalo ještě mnoho. Jenže ani na jednu se mi nedostala odpověď. Nechápal jsem to. Louis není ten co by neodepisoval. I když byl naštvaný tak mi napsal nějakou odezvu. Nepasovalo mi to na něj. Chvíli jsem se uklidňoval, že třeba spí nebo se šel jenom projít a zapomněl si telefon doma.

„Mel? Potřebuju abys mi zjistila kde je Louis!" vykřikl jsem zoufale. Už tři a půl hodiny se mu snažím dovolat a napsal jsem snad stovku zpráv ať se mi ozve, že to není vtipný. Jenže nic.

„Pane Stylesi, možná by jste toho měl nechat. Každý má právo na soukromí a mě se to opravdu nedělá dobře." vždy když jsem ji prosil o něco takového, snažila se mi to vymluvit, jenže já mám svojí hlavu a moje tvrdohlavost si to nenechá vymluvit.

„Melanie! Do dvou minut chci přesnou polohu a nebudu to opakovat." zvýšil jsem hlas, protože jsem věděl, že to jediné na ni finguje.

„Jistě pane." zavěsila.

Frustrovaně jsem si zajel prsty do vlasů. Bál jsem se o něj. Nedočkavě jsem přešlapoval a procházel mezi kuchyní a obývákem, které byly spojené. Neměl jsem daleko k slzám, ale držel jsem se, protože velký kluci, přece nebrečí.

Z toho všeho jsem měl sucho v krku a když jsem se natahoval pro skleničku vyklouzla mi z ruky a roztříštila se o podlahu.

„Kurva!" vylítlo ze mě. Naštěstí se mi žádný střep nezabodl do ruky nebo nohy. Než jsem stačil najít lopatku s košťátkem, zapípala mi nová zpráva. Louis?!

Moje nadšení zmizelo hned, jak jsem zjistil, že je to zpráva od Melanie. Jenže ani ta mě nepotěšila.

Melanie: Bohužel pane Stylesi, nemohu danou osobu zaměřit. Něco mi ruší signál

Absolutně se v tomhle nevyznám, takže jediné co jsem z toho pochopil, bylo to že zřejmě jeho polohu asi nezjistím. To mě dostalo do ještě větších depresích. Už mě ani ty střepy na zemi nezajímaly. Nechal jsem je tak jak byly a rozešel se rychlím krokem do předsíně. Sebral klíčky od auta a ve spěchu za mnou zabouchl dveře.

Sotva jsem nasedl a připoutal se - bezpečnost nadevše - už jsem startoval svého Range Rovera. Několikrát jsem málem srazil chodce na chodníku, ale vždycky jsem to za hrozivého skřípání gum vybrzdil. Moc dobře znám trasu k Louisovo bytu. Přece jen dost často jsem si přivstal a pak seděl v autě a vyhlížel ho. Každé ráno přesně v 8:40 vycházel ještě roztomile rozespalý s termoskou ve které měl jahodový čaj. Nepil kávu a miloval jahodový čaj s medem. Neptejte se jak to vím. Prostě to vím.

Měl jsem štěstí, protože zrovna vycházela nějaká postarší paní s pejsekm a pustila mě dovnitř. Vyběhl jsem do třetího poschodí. Na dveří byl štítek Tomlinson. Z bytu se ozývaly tlumené vzlyky. Zvedl jsem ruku a...

________________

Je to kratší ale máte double-update protože nevím kdy zase bude další díl

Moc děkuju za komentáře a hvězdičky :33 jste skvělý

Omlouvám se za ten konec ale nějaké napětí musí být

Za díl který jsem přidala můžete vděčit LikeYouMuch protože si to moc přála

HOPE U LIKE IT