Owner // Larry Stylinson // Book 1 ✔️

- 1 -

Louis už ani nevěděl kdy naposledy nebyl nervozní nebo v naprostém stresu. Nejen, že právě začal nejtěžší období semestru, ale nejvíc mu dělal vrásky jeho stalker. Bylo zvláštní říkat jeho, ale bylo to tak. Když ho zrovna neignoroval tak se stále dokola ptal na to samé: „Kdo jsi?"

Jenže on mu nikdy neodpověděl. Vlastně jen věděl, že je to chlape, kluk nebo chlap? Těžko říct, ale Lou stoprocentně věděl, že musí mít nějakou vážnou poruchu. Přece není normální, aby někdo poslal přes 300 zpráv někomu koho ani neznal. Tedy, Louis vážně doufal, že ho nezná. Začínal být dost paranoidní a pokud nešel zrovna do školy nebo doplnit chátrající lednici, téměř nevycházel z bytu. Několikrát změnil SIM kartu, ale nějakým zvláštním způsobem onen neznámí vždy jeho nové číslo zjistil. Bál se na svůj černý iPhone jenom malinko kouknout, protože věděl, že tam na něj čeká zpráva od něj. Dokonce i když mu volala jeho starostlivá matka, bál se ho zvednout, aby to náhodou nebyl on.

„Louisi? Posloucháš mě vůbec?" lusknul mu před obličejem Aron.

Aron je velice milý přitažlivý chlapec. Dlouho dobýval Louisovo srdce a když se mu to konečně povedlo byla to velká láska. Nemůže říct, že teď už není. Stále je do jeho Arona silně zamilovaný, ale jednoduše tu byl někdo kdo mu nedal spát tak jako dřív jeho přítel. Jeho stalker. Jak ironicky to zní, že? Poslední dobou byl jeho milující přátel na druhém místě. A Aron si to dost dobře uvědomoval. Jeho Loui byl pořád duchem nepřítomný a to dokonce i při milování. Štvalo ho to, ale pořád ještě doufal, že se mu svěří. Jenže se tak nedělo. Lou byl si stále kousal své rtíky z nervozity a kolikrát se sám od svého přítele odtáhl se slovy že je unavený, nebo nemá náladu.

„Ne, promiň," přiznal po delší odmlce.

Věděl, že lhaní by mu stejně nepomohlo. Už tak se dost zžíral za to co vše před ním tají.

„Posliš lásko, nemáš nějaké problémy?" natočil hlavu na stranu a jemně uchopil jeho drobnou bradičku a podíval se mi do očí.

„Jak tě mohlo napadnout? Přece... kdybych měl nějaké problémy tak ti to řeknu ne?!" snažil se to zahrát do autu.

Jenže si byl téměř jistý, že mu to Aron neuvěří. Jednoduše Louis neuměl lhát, ale nechtěl mu to říkat. Nejspíš ho tím nechtěl zatěžovat, nebo ho k tomu neznámému něco táhlo. Nějakým zvláštním způsobem.

„Mám takový pocit, že mi něco tajíš. Našemu vztahu to nepomůže Loui," povzdechl si. Měl pravdu.

Jejich vztah začal být dost nudný a celkově šel do kytek.

„Netajím, vážně!" naléhal brunet.

„Miluji tě, víš to že ano," políbil ho na nos a malinko se usmál. Louis si dával záležet, aby při poslechu těch slov začal opět prožívat to velké BUM jako dřív. Dřív při každém vyslovení těch krásných slov, začal ohňostroj a jeho bříško malinko šimralo. Ale nic. Prostě nic!

„Vím, a taky tě miluju," zašeptal.

Bál se, že kdyby to řekl normálním tonem, jeho hlas by ho zradil jako vždy, když lže. Když si to tak shrneme, tak se vlastně Lou bál hodně věcí. Ale nikdy nechtěl někoho zatěžovat, takže to dusil v sobě.

„Už půjdu, nebudu tě zdržovat od pilného studování," mrkl na něj a ještě ho letmo líbnul na jeho jemňoučké rtíky.

Louis ho ještě vyprovodil ke dveřím, kde se delším, avšak jen pro jednoho procítěním, polibkem pozdravili. Vrátil se zpátky do obýváku a unaveně se zhroutil na gauč. Neměl absolutně v plánu se dál učit. Zaprvé si myslel, že toho učení už bylo dost a hlavně byl dost vyčerpaný.

Anonym: Opravdu se mi nelíbí jak se tě dotýká!!

Já: Je to můj přítel

Louis se odvážil mu nějak odepsat. Bylo to poprvé, ale jistá dávka adrenalinu, když čekal na odpověď, ho nutila čekat a neusnout.

Anonym: Ne! Ty jsi můj a já jsem tvůj přítel!

Já: Jdi se léčit, jak si můžeš někoho přivlastnit, když ho ani neznáš!

Anonym: Tak moc se pleteš Lou... Ani nevíš jak moc tě miluju <3

S tímhle Lou usnul a nebylo to poprvé co se mu zdálo jeho stalkerovi.

|VOTE|COMENT|

Joooo je to po fakt dlouhé době, ale zase mě přepadla nějaká nálada a tak jsem něco sesmolila :D

Části nečekejte nějak často, protože momentálně nemám notebook takže to píšu na tabletu a to není nic moc.

Napadlo mě, že bych mohla dělat to, že bych psala, častěji, ale rozhodně nečekejte tří stránkový slohy, byly by jednoduš kratší ;)