The Tigers Diaries

1. Sen

***Tak tady je první díl, doufám že se vám bude můj příběh líbit, nenechte se odradit začátkem, bude to zajímavější, až sem přibudou další hlavní postavy :) Každý váš názor i hlas mě potěší.. :) ***

____________________________________________________________________________

9.9 5:30 Pondělí

Je ráno,... Já sedím na posteli a už nemůžu spát. Probudil mě budík, který mám nastavený o půlhodinu dřív, než vstávám. I když se mi po víkendu vždy vstává hůř, tak mi dnes brzké vstávání vůbec nevadí. Naopak jsem ráda, že je konečně ráno. Noc byla totiž ,zajímavá'. Teď už se to možná snažím brát s humorem, ale ještě před pár hodinami mi nebylo do smíchu. Šla jsem spát po osmé večerní hodině. I když se mi konečně poslední dobou usíná úžasně, tak jsem dneska zase měla ten problém. Měla jsem strach usnout, ale tentokrát to nebyl strach z určité věci. Byl to takový strach, že jsem prostě nevěděla z čeho. A to mě děsilo ještě víc. Už jsem se snažila neusnout snad celou věčnost, ale byla jsem až příliš unavená. Najednou se se mnou začala houpat místnost, cítila jsem to jenom, když jsem měla zavřené oči. Bylo to příjemné, jako bych ležela na moři a pohupovala se ve vlnách. Ale neviděla jsem nic,... nepamatuji si to, bylo to zrnitý, jako když blbne televize. Po chvíli se to však začalo rozjasňovat. Už jsem poznávala věci kolem sebe a houpání ustávalo. Před sebou jsem viděla rozsáhlý výběžek. Plný neobvyklých stromů a keřů. Myslím, že z tropů. Vedla tam úzká říčka a přes ni vedl kamenný most. Když jsem se zadívala, kam ta říčka vede, tak jsem najednou viděla plot, nebo spíš cihlovou zeď, za ní říčka pokračovala do malého mělkého jezírka. Když jsem tam uviděla tučňáky tak jsem si sama pro sebe řekla „Počkat, to je nějaký divný. Tropické stromy a hned vedle tučňáci?" Bylo pro mě těžké přemýšlet, ale pak jsem si uvědomila, že to bude nejspíš Zoologická zahrada. Pak jsem se vrátila do ''tropické části'' a jenom tak ji pozorovala. Nebylo to, jako že bych tam stála, ale prostě jako bych se dívala z nebe. Jak sem to tak pozorovala, barvy mi začínaly splývat. A zas to podivné houpání tentokrát jsem ale viděla rozplývající se obraz. Věci už byly málo rozeznatelný. Ale najednou jsem měla pocit jako by tam proběhly dvě bílé šmouhy. V tom se mi obraz zase rozjasnil a věci byly rozeznatelné. To něco bílého nebyl jenom pocit. Zmizelo to za stromy. Pak si pamatuji, že se obraz zase začal ale rychle rozplývat. Chtělo se mi brečet, nevím proč. Zaslechla jsem hlas. Byl nezřetelný, takže nebylo rozumět. Slova se opakovala a rozplývání zpomalilo. Slova sice už byla zřetelná, ale vůbec jsem je nechápala. Byl to hlas mladého kluka a říkal „Manga tě ochrání, vždy když jí zavoláš! Já tě najdu!" Bylo to jako by udeřil blesk. Jasný, příjemný hlas, ze kterého bylo slyšet naléhání.