The Tigers Diaries

5. Tělocvik... jindy peklo, ale dnes?

10.9 6:30 Úterý

A najednou zazvonil budík, skvělý dneska mám od sedmi a ještě k tomu tělocvik. „No, to jsem se toho dozvěděla." řekla jsem si v duchu. Ani nevím, co se mi zdálo potom. Jako každý den jsem se šla nasnídat. Ranní hygiena a převlíknutí, upravení to všechno v polospánku. Já tak moc nechci do školy. Odvezl mě taťka, protože takhle brzo jezdí do práce sice do Německa, ale to je jedno. Protože jsme vyjeli brzo, aby nepřijel pozdě tak jsem čekala tak deset minut u školy. Byla jsem mezi prvními holkami v šatně u tělocvičny. A tak jsem se v klidu převlékla do úboru. Vzala jsem si jeden z toustů, který mi mamča pečlivě připravila k svačině. A šla jsem si sednout na chodbu na schody. Pomalu začaly přicházet i ostatní holky. Přicházeli si také sedat na schody a povídaly jsme si o všem možném. Mezi posledníma přišla i Sabča. Tak moc jsem jí chtěla říct o divných snech a postavách co mě pronásledovaly, ale nevěřila by mi. Je to moc divný, akorát by si myslela, že jsem úplně zcvokla. Když jsme dělaly nástup, tak jsem se bála, co si na nás učitelka zase vymyslela. Vybika, no přímo úžasný. Nemam ráda týmové hry. Protože, zaprvé si mě, nebo někdy i Sabču, vždy do týmu vyberou jako poslední. A zadruhé nepotřebuji, aby na mě někdo pořád křičel věty typu „ Báro, no tak to si chytit mohla!", nebo „Ani házet neumí." Prostě vždycky jenom čekám na spásné zvonění. Tak už jsem celá otrávená čekala, až na někoho do družstva zbudu jako poslední a s lítostí si mě budou muset vzít. Ještě že tady je ta Sabča,... která je na tom taky tak. Ano samozřejmě zbyla jsem na družstvo, kde je převaha áčaček, které si nemůžou odpustit „hm a máme to vyhraný." Naštěstí do družstva přešla i Sabča, protože v tom druhém byla převaha hráček. Tak fajn jdeme na to. Vyhýbání mi jde obvykle dobře, ale jsem prostě známý dřevo na tělák. Většinou zbudu na konec sama v hřišti, když už jsou všichni vybitý. A to je nejhorší, protože nepřehodím hřiště. Tak se radši nechám vybít. S očekáváním jsem vstoupila do hřiště. Najednou na mě letěl nabytý míč a místo abych uhnula, tak jsem ho chytila! Cože? Bylo to jako reflex, prostě jsem cítila, že se něco blíží a chytla jsem to. Bylo to vlastně úplně stejné, jako když mě napadly ty postavy. Protihráčky to naštvalo, není přece možné, abych chytila míč, co hází ony, a hned jak dostaly míč, tak ho po mě doslova mrskly. A zase automaticky jsem ho chytla, jako bych si dokázala vypočítat, kam dopadne a jakou rychlostí. Je to něco jako u netopýrů, cítí věc, která vydává do vzduchu vlny přes uši, napadlo mě. Musela jsem se usmát. Zdálo se mi, že i Sabča hrála mnohem líp než kdykoli jindy. A takhle to šlo dál. Dokud naše družstvo nevyhrálo. Už jsem oné holce co měla připomínku, když jsem šla do jejího družstva, chtěla říct „jak si věděla, že vyhrajeme?", ale radši jsem si to nechala pro sebe. Při další hře když se rozebíraly hráčky, tak jsem nebyla mezi posledníma, naopak. Hra mě začala bavit a plně jsem se soustředila. Poprvé v životě se těším na další tělocvik.