The Tigers Diaries

7. Napadení a první setkání s 'NÍM'

10.9 13:30 Úterý

Tentokrát nejdu ze školy k babičce, ale domů. Nechce se mi čekat na autobus, který jede až za hodinu a čtvrt. A tak půjdu pěšky. Chodila jsem pěšky, i když byl sníh tak to zvládnu i teď kdy je krásný, teplý podzimní den. Už jsem byla u lesa na okružní, žádní lidé kolem nechodili, jen občas projelo auto. Když vtom jsem zase někoho cítila za sebou. „to snad ne!" řekla jsem si v duchu. Tentokrát jsem si byla víc než jistá, že za mnou nejde člověk. Zrychlila jsem krok, už jsem jenom čekala, až na mě něco zaútočí. Nebála jsem se, protože jsem minulý boj vyhrála jednoduše díky... Ale ne! Nemohla jsem si vzpomenout na to jméno. No, ale co tedy mám dělat? Snažila jsem si vzpomenout, ale čím víc jsem přemýšlela, tím víc jsem panikařila. Možná, že když se neotočím tak na mě nezaútočí. Nesmím dát najevo strach, což je v této situaci nemožné. Co mám jenom dělat? Snažit se utéct, nebo hrát klidnou. Nemohla jsem se rozhodnout. Teď se mě úplně zmocnila panika a dala jsem se na útěk a po tvářích mi stékaly první slzy beznaděje a strachu. Cítila jsem, jak se ke mně postavy rychle blíží a ještě zrychlují a já byla už teď úplně vyčerpaná. Zakopla jsem o kořen od stromu, který prorůstal chodníkem, a vyletěla jsem do vzduchu. Než jsem dopadla na zem tak jsem vše viděla zpomaleně. Spadla jsem na levou ruku a pořádně si jí sedřela. Postavy využily, že ležím na zemi a vrhly se na mne. Tu chvíli co jsem ležela na zemi, jsem upadla do bezvědomí a měla jsem ten nejkratší a nejdůležitější sen co jsem kdy měla. Viděla jsem bílého tygra, který mi řekl „od teď nesmíš na Mangu nikdy zapomenout!" říkal to smutně a naléhavě.

Najedou, jsem se probudila v posteli. Cože? Vždyť... to přece není možné! Že by jen další sen? Chtěla jsem vstát, ale ucítila jsem prudkou bolest v pravé ruce. Měla jsem jí celou sedřenou a už se mi vytvářel strup. Ne to nebyl sen. Seběhla jsem dolu do kuchyně a uviděla jsem mamku a nejhezčího kluka co jsem kdy viděla! Seděli u stolu, rychle jsem si stoupla za dveře a poslouchala je. Mamča mu říkala „ děkuji ti, takových chlapců co jsou ochotni dobrovolně pomoct, se na světě moc nenajde." On se skromně usmál „jsem rád, že jsem mohl pomoct. Doufám, že bude v pořádku." Počkat, ten příjemný hlas je mi povědomý ale nemůžu si vzpomenout odkud. Zajímalo by mě, s čím jí tak pomohl a kdo má být v pořádku. A kdo ten kluk vůbec je, nikdy jsem ho tady neviděla. Vypadá tak na 18 let. Ach jo zrovna teď, když potřebuji mluvit s mamkou tak tady musí být ten nejhezčí kluk na světě. Když jsem tak přemýšlela, tak jsem úplně přeslechla, že se mamka zvedla z židle a mířila se na mě jít podívat, jestli je mi líp. No fakt dobrý. Načapala mě za dveřmi „Ahoj, Barunko. Tak co už je ti líp?" „Mami, abych řekla pravdu tak si jenom pamatuji, jak jsem spadla a najednou se probudila v posteli doma," o stínech a snu jsem jí samozřejmě neřekla. Ona mě chytla za ,zdravý' loket a zatáhla mě směrem ke kuchyni. „Mami já tam nemůžu jít." Řekla jsem rychle a doufala, že to pochopí. „Samozřejmě že můžeš, není čeho se bát" řekla mi. „Čeho bát, jak to myslela?" řekla jsem si v duchu. Vtáhla mě do kuchyně a já celá zrudla. Je šíleně krásnej, delší, blonďaté vlasy má vyčesané nahoru a po stranách je má kátký. A ty zelený jasný oči! Září jako smaragd. Ten kluk mě pozdravil „Ahoj, tak co už ti je líp?" Já jsem se samozřejmě zakoktala „Já? Ehm, ahoj." On se pořád tak sladce usmíval, že jsem si to vzala osobně a řekla jsem naštvaně „může mi tady někdo laskavě vysvětlit co se tady děje?!" Na to mi mamča odpověděla rázně „On viděl, jak tě nějakej puberťák začal obtěžovat a dokonce do tebe strčil, když viděl, že jsi spadla tak utekl.Joyce tě přinesl domů v bezvědomí až do tvého pokojíku a zato jsem mu moc vděčná." „Joyce?" nechápala jsem o kom je řeč. „ano" usmál se na mě ten kluk. Aha, teprve teď to mi doteklo, že ten kluk, co je tady, je ten Joyce. Zase jsem zrudla. „děkuji, Joyci. Promiň za mé chování. Nic si nepamatuji." Poděkovala jsem. „není za co se omlouvat, jsi prostě zmatená a to není tvá chyba." Pochopil mě. Usmála jsem se. Ten hlas... je mi tak povědomý, musím se ho zeptat, ale teď ne. Koukla jsem na hodiny. „Ou, to ne! Už je tři čtvrtě na dvě a já mám být ve tři na parkovišti u zoo!" vykřikla jsem. Mamka začala odporovat „ ne, ne nikam nepůjdeš, mohla bys tam zase omdlít. „ale mami! My si to se Sabčou domlouváme už měsíc. A já moc chci být při otvírání Zoo. Vždyť to je velká a důležitá událost." Mamka už se nadechovala na ráznou odpověď, ale Joyce se do toho rychle vložil „Nebojte, to už by mělo být v pořádku. Čerstvý vzduch jí akorát prospěje. A událost je to opravdu veliká, mají tam dokonce Bílý Tygry." Když říkal ,Bílý Tygry' tak na mě mrknul a v tu chvíli jsem si uvědomila, že má hlas jako jsem slýchala ve snech poslední dobou. Mamča ještě chvíli protestovala, ale on jí úplně přesvědčil! To nechápu, vždycky jak něco řekla tak rozhodnutí nezměnila. No poslední dobou je hodně divných věcí, tak jsem to neřešila. Ale když řekl „klidně tam vaší dceru doprovodím.", tak mě vyvedl z míry. Mamka na to „ to by, jsi byl moc hodný, ale nemusíš se obtěžovat. Když řekl „ne to je v pořádku, jdu tam totiž také." tak mamka definitivně souhlasila. A my jsme vyšli.