Začalo mi hrabat, regulérně si myslím, že jsem se zbláznila.
,,Já jsem si myslela, že jsem se regulérně zbláznila. Měla jsem pocit, že se mi hlava roztříští na milion kousků. Ale víš co bylo v ten moment nádherný? Neměla jsem ji. Neměla jsem masku. Najednou už nebyl prostor pro to skrývat pláč a bolest. Nebyl. Všechno muselo ven. A všichni kdo byli v mé přítomnosti to zákonitě museli vidět a přijmout. Tolik jsem se celou dobu bála, co kdybych jednou nevypadala jako ta silná, ta co všechno zvládá a ta co drží celou rodinu pohromadě. Co když? Přitom to všichni zvládli."
V hlavě mi jede monolog partnerovy sestry. Mohla bych říct, že z nějakýho důvodu. Ale já ten důvod znám. Stejně jak už se nemůžu koukat na angínu jen jako na angínu. Ale jako na projev psychosomatiky. Když celej problém popisuju bývalé spolubydlící, chválí mě, za můj celostní přístup k věci. Potěší mě to. A zároveň utvrdí, že je opravdu čas najít si zase terapeutku.
Řádky textu bych měla psát do deníku. Ale ten je doma. A já jsem u rodičů. Což není doma. A za tři roky budu muset na výcviku mít z čeho bilancovat. Takže jsem tady.
Jednou to vydám.
