Vnímám to jak kus sebe, který bych chtěla odřezat.
Vzít pilku a upižlat si tenhle momentálně poměrně malej ocas.
Protože vždycky je za každým večerem, který strávím s lidma, se kterýma jsem kdysi chodila na party a zažila tří denní aftry. Pachuť.
Pachuť tak silná, že už je nikdy nechci vidět.
Bojím se jich. Bojím se, že ve mě vzbuzují jen to nejhorší. Ztrácím hranice a vyčítám si každý slovo, který jsem jim kdy nezařvala do obličeje.
Jenže je pro mě těžký odstřihávat lidi už jen tak. Tak mlčím a doufám, že už se neozvou.
Kadence návštěvnosti rodnného města přes noc se snižuje rok od roku víc, jelikož mám strach.
Mám strach, že mi jejich vliv zesere něco, na čem usilovně pracuju.
Mám strach z jejich sladkých keců
A nemorálního chování, který mi bůhví proč kdysi přišlo sexy.
Jenže to kdysi není tak dávno, jsou to jen dva roky od toho, kdy jsem se byla schopný zamilovat do trosečníka plnýho instantního štěstí a slov ohlušující moje vlastní já.
Přijdou mi všichni stejní.
A dělá se mi zle, dělá se mi zle i dva dny poté a dělá se mi zle, že někoho takovýho ještě považuju za kamaráda.
