Půl roku jsem byla bez instagramu a do teď si říkám, jestli je lepší život s ním nebo bez něj. Na jednu stranu je to další sociální síť, která vám nezdravě vyplavuje dopamínky a vy pak ustrnete ve skrolování a naprostý prázdnotě v sobě samých.
Na stranu druhou, je to jedna z věcí, která mi pomáhá při opravdu těžkých úzkostech. Protože když mám pocit, že je můj život jen ztráta času, nemá smysl a nic dobrýho se mi už nikdy nestane. Podívám se do archivu. V archivu je spousta vzpomínek, fotek, videí a debilních vtipů. V archivu vypadá celej můj život v pořádku.
Ale je to zrádný, protože si i vybavím, proč jsem měla sílu. A zase se dostanu do koloběhu myšlenek, proč už tu sílu nemám.
Pak je to zrádný i v tom, že si představím backround většiny fotek. A v ten moment mě napadne, jestli nebylo vážně lepší jenom fetovat a chlastat, dokud mi z toho nepřeskočí nebo mě někdo v zubech nedotáhne na odvykačku.
Necítit vůbec nic.
Už od svých osmnácti let si říkám, jaký by to bylo skončit v léčebně. Nebo na oddělení neuróz. U slavného pana Kratochvíla. Padnou na to nejtvrdší a nejhlubší dno.
Myšlenka je to minimálně zajímavá a pěkná k zasnění. Ale i u toho jsem schopná si představit pozadí. Moc dobře vím, že bude snazší se vyhrabat z padesáti než z nuly.
Stejně je to lákavý.
