Když Fanča zmizela, zamrazilo mě. Kuba popadl mobil a volal jejím rodičům. Maminka, která to zvedla, tak po tý informaci omdlela a spojení vypadlo.
Otec pak později zavolal kde jsme a ptal se jak ten pán vypadal. Popsala jsem ho takhle: vysoká postava, černé vlasy, oblek člověka z kanclu a kufr. Víc jsem si do své mysli nezaznamenala.
Kuba byl nervózní. A já taky. Najednou Fanča zavolala, že je někde uprostřed města u centra a že je zavřená v nějakým sklepě. Bála se bylo to poznat.
Běželi jsme domu a řekli jsme to našim a Kubovo rodičům. Ti byli taky v šoku. Nahlásili to policii a nastal chaos.
Dělo se to nějak rychle. Bylo to jako šššuuupppsss....a bylo to všechno vyřešený.
Jediný sklep bez oken jak Fanča popisovala byl v centru Ostravy pod radnicí. Za chvíli tam byli a Fanču odtamtud vytáhli. Ten pan právě nebyl doma, ale to nevadilo. Ten pán byl nejspíš od radnice a rádce starosty.
Policie pak odjela a my jsme vyrazili do naší čtvrti. Fanča nám všechno vylíčila a vypadala u toho jako kdyby ji vytáhli z márnice kde pitvali její mamku (nic jiného me nenapadlo :D).
Pak jsme zašli na zmrzku a tam se Fanča trochu uklidnila. A to bylo dobře.
Po zmrzlině jsme šli každý domů. Fanča byla už v pohodě a Kuba byl ochotný a pomáhal Fanče jakýmkoliv způsobem, aby se uklidnila. Mela jsem ho opravdu moc ráda.
Další den mi zvonil telefon. Volal Kuba. ,,Co se děje??"zeptala jsem se ospale. ,,Fanča zase zmizela!" ulekla jsem se. ,,Jakto, vždyť byla v bezpečí domova!!" ,,Právěže byla, ale byla nejspíš náměsíčná a odešla podle snu." já jsem byla zase v šoku.
Fanča tentokrát neměla mobil a tak nám nevolala. V radnici ale nebyla. A to bylo moc špatný.
Tak jsem byla celý den a noc v nervech. Měla jsem o ni strašnej strach. Rano mi ale někdo zase volal. Byla to Fanča. Byla zase doma. V noci prej utekla v náměsíčnosti.
Bylo zase všechno v pohodě. A chodili jsme zase ven a tak.
Po týdnů...
Kuba přišel jednu přestávku ve škole ke me k lavici a vytáhl me ven ze třídy. Stáli jsme před třídou a ostatní jen procházeli a jako by nás neviděli. Kuba me chytil za ruce a ty jeho krásné oči se na mě podívaly. Jeho obličej se ke me blížil a... MUCK!!! ...malá, milá pusinka. Pak me pustil a zašeptal ,,Miluju tě " a odešel do třídy. Byla jsem v šoku a najednou me to vzrušilo. Bylo to nyny.
Večer mi bylo divně asi budu nemocná. Jasně mela jsem 39,4. Jooo super. Horečka jako prase. Vzala jsem si prášek a lehla jsem si do postele. A potit.
Po nemoci jsem nebyla 3x na tělocviku. Suprčupr jooo. Nebejt na těláku se nejlepší pocit na světě teda asi ne na světě ale to je přece jedno.
Kuba se se mnou bavil furt a já taky. Já ho tak milujuuuuuu. To nepoznate jen ze čtení mého životopisu ale to musíte poznat :*.
Kuba me bral na zmrzlinu a takový tyhlety věci a byla jsem za to ráda.
Jeden večer jsme šli ke me domu a najednou se ozve střílení. Kuba spadne a drží si stehno a je postreleny i na ramenu. Mě taky trefili do nohy začala jsem křičet. Jakožto můj hlas je silný tak to střílení přestalo a najednou přiběhl jeden pán.
Děkuju za všechno. Jak za čtenáře tak za ten zbytek.. Omlouvám se za to že nebyl takovou dobu další díl. Ale alespoň nejmíň 2x za tejdne budou díly (budu se o to snažit ;)). Mám vas rad lidi :*
LuCi
