Ten pán nás oba i s Kubou vzal do nějakého domů a ošetřil nás. Ptal se na všechny věci okolo ,, kde jsme byli a co jsme dělali" a blablablabla... Odpověděli jsme že strachu na všechno. Byli jsme rádi, že tam ten pán byl. Pak nás odvezl domů a mamka se hned ptala co se stalo. Všechno jsme řekli. A že tam byla i Kubova mamka tak to bylo vyřešený.
Další den, to byla asi středa??, ve škole se všichni bavili okolo nás. Jak o kubovi tak i o mě. Bylo to hezký ale pak to už všem šlo na nervy. Hlavně Fanča, ta furt ,,Jseš v pohodě? Není ti nic??" a furt do kola. Byla v ten den strašně otravná.
Ve čtvrtek se mi ráno nechtělo vstávat. Ale vstala jsem a odešla do koupelny. ,,Neeee to snad neeee." zvolala jsem. Ne nebojte tentokrát to nebyla mamka. Byl to Jarda. Ležel ve vaně. Bylo obličejem pod vodou... Byla jsem první co ho uviděla. Začala jsem ječet. Pak se zatemnelo před očima..
Probudila jsem se. ,,Kde to jsem?? Halooo." nic. Ležela jsem na bílé posteli a ano... Byla jsem v nemocnici. Po chvíli, co jsem zjistila, že jsem v nemocnici, přišel do pokoje jeden pán. Asi doktor. Byl v bílém kabátě a měl na nose kulaté brýle s hodně dioptriema. Byl docela legrační, ale jenom na pohled. ,,Deeno tvůj bratr Jarda.." odmlčel se. A me hned došlo co má na mysli. Do očí se mi vehnaly slzy.,, Tvůj bratr Jarda je naživu." Byla jsem v šoku. Velikým šoku. ,,Jarda žije??" najednou jsem začala brečet radostí.
Mě propustili v ten den, protože jsem jen omdlela. Jardu sice až za týden, ale když přišel domů, vyletěla jsem z gauče a vletěla mu do náručí. Vypadal sice hrozně. Obrovský kruhy pod očima, které byly rudé, ale bylo vidět, že mě strašně rád vidí. Ja byla taky strašně ráda, že ho vidím. I Honza a Klárka ho hezky uvítali.
Když uplynul měsíc od téhle nehody, byl konec školy. Bylo to žůžo. Na vysvědčení jedna 3 a čtyři 2 jinak jedničky. Moc jsem se neučila, ale bylo to překvapivé. Byla jsem ráda i za vysvědčení kluků a Klárky. Byl to povedený rok. Jako myslím ve škole.
Často jsem potkávala toho pána co nám s Kubou zachránil život. Při tom zmatku co byl před měsícem jsem si ani nezapamatovala jeho jméno. Jednou když jsem se s ním potkala, zeptala jsem se na něho jméno. Jmenoval se Ivan. Ivan Mareš. Byl to policista. Proto nás zachránil a měl i zkušenosti. Jako u toho zachraňování. Byl to milý muž.
Mamka se poslední dobou chovala divně. Mě to připadalo, že něco chystá.
Večer, ten den, jsem si po večeři šla lehnout. Byla jsem unavená y že se to popsat nedalo. Mamka nebyla doma, asi šla s kamarádkou na víno. Když jsem si lehla chvíli jsem koukala na zeď nad sebou. Najednou si něčeho všimnu. Na zdi přesně nad mojí hlavou...skulinka...a v ní nějaký papírek. Divím se, protože to tam dřív nebylo. A to vím jistě. Zvedla jsem se a vytáhla ten papírek pomocí skákání na posteli. Pak jsem si lehla a četla:
Milá Deeno,
odcházím daleko, dál než si umíš představit. Odcházím od tebe a od celé tvé rodiny. Až si budes číst tendo dopis uschovej ho a nikomu ho neukazuj. Tento dopis patří jenom tobě. Odcházím kvůli tomu, že se o vás už nedokážu starat. Nemám dobrou práci ani kšeft co mi dávají. Proto vás nedokážu uchránit a starat se o vás. Miluju tě nejvíce na světě, protože jsi moje dcera. A dcery se nikdy nepřestávají milovat. Až odejdu, nehledejte mě. Budu již daleko. Ještě jednou miluju tě.
Tvá nejmilejší maminka <3
Omlouvám se, že jsem slíbila, že budou díly dvakrát do tejdne, ale nemám čas. Sice je už konec roku, ale je toho přece jenom hodně. A ještě ke všemu mi už dochází inspirace a není to takový jako jindy. Tak se moc omlouvám. A dekuju za čtenáře. Mám vás ráda.
LuCi
