Dvanáct párů kočičích tlapek (Pozastaveno)

🪷Kapitola první: Dvanáct párů🪷

Slunce pomalu zapadalo za vzdálené kopce a vycházející měsíc ozařoval domy. Jejich rudé střechy se leskly v tom světle. Po stoncích stékaly kapky rosy a padaly na vlhkou zem, kde se vsakovaly do půdy. Z jednoho domku stojícího dál od ostatních vykukovala malá kočka a čekala až příjde její příležitost vyplížit se za svými přáteli. Její lidé se již chystali ke spánku, ale pro Bell stále nebyla ta správná chvíle. Konečně se zavřeli dveře od pokoje. Radostně zavrněla a vydla se k malým kočičím dvířkům. Její lidé je nikdy nezavírali, takže si kdykoliv mohla chodit kam chce. Ráno obvykle odpočívla u krbu a vyhřívala si záda u ohně, ale večer vycházela ven. Protáhala se úzkou škvírou a vyšla na terasu. Již byla tma, měsíc však zářil tak jasně, že bylo vidět téměř jako ve dne. Milovala dívat se na něj. Občas natahovala tlapku a představovala si, že se ho dotýká. Byla to taková nádhera, jako by to byla obrovská perla uprostřed temného moře hvězd. Vždy ji zajímalo co je na měsíci i přes to, že vypadal tak prázdně. Něco tam přece musí být, říkála si vždy když prohlédla na měsíc. Možná je to místo kam odcházejí duše mrtvých zvířat a smrt je jediný způsob jak to zjistit, říkala jí její maminka, když byla ještě malá a se svým bratrem si hráli na to, že došli na měsíc. Zavřela oči a užívala si tu vzpomínku.
,,Už zase koukáš na měsíc?" řekl ospalý hlas za ní. Podrážděně se otočila. V boudě tam ležel hnědý dobrman s uhlazenou krátkou srstí a zíral na ni svýma zářivě jantarovýma očima. Nemohl jít za ní protože měl ke krku přidělaný kovový řetěz. Jeho jméno bylo Finch. Byl pro ni jako druhý bratr, až na to, že narozdíl od Bena s Finchem vyrůstala v jednom domě a spala po jeho boku.
Jejího skutečného bratra jí odvedli již před čtyřmi a půl rokem, jako každá koťata. Bell však měla větší štěstí než ostatní sourozenci, že s Benem bydleli jen přes ulici, takže se kdykoliv mohli naštěvovat.
Bell seskočila z terasi a několika skoky, přeskákala zahradu až k Finchovi. Když byla u něj vytasila ostré drápky a jeden zastrčila do malé skulinky v řetězu na jeho krku. Po chvíli šmátrání a otáčení drápem se jí podařilo kovový obojek i s řetězem sundat, takže její přítel byl volný.
Jako vždy, Finch hned vyskočil na nohy a začal pobíhat po zahradě, aby si protáhl nevyběhané nohy. Poté zamířil zpět k Bell s vrtícím ocasem. Když se k ní sklonil olízla mu čenich. V tu chvíli se v ní něco zachvělo, jakoby jiskřička štěstí, kterou celou dobu měla hluboko v srdci, ale nikdy o ní nevěděla.
,,Měli bychom se vydat za ostatními než noc skončí a páníčci nás začnou hledat," řekl Finch.
,,Máš pravdu," souhlasila. Oba se hned vydali k malé škvíře pod plotem, kterou vyhrabal Finch už před několika lety, aby se mohl dostával ven, zatímco Bell stačilo přelézt plot. Když byli venku vydali se po silnici mezi domy. Cesta byla tvrdá a malé kamínky je oba bodali do tlapek, přesto pokračovali co nejrychleji dál. Na křižovatce zatočili do leva, pak do prava a nakonec pokračovali rovně do temné uličky a mezi popelnice. Nikdy to tu neměla ráda. Všude to smrdělo a pobíhali tu krysi přenášející všemožné nemoci. Také tu byla špína, která se jí zachytávala na hedvábné kožíšku a nešla slízat. Její lidé byli vždy naštvaní, když se vrátila domů špinavá a, aby pravdu řekla, také se jí to nelíbilo. Byla ráda čistá a bez poskvrny. Nikdy nedokázala pochopit jak to mohou divoká zvířata vydržet. Musela být celá upatlaná od bahna a se zacuchanou srstí. Otřásla se při té představě. Byla ráda, že je domácí kočka a ne jedna z tuláků, kteří se věčně hrabou v popelnicích a hledají jídlo. Pokud jde o čistotnost, tak to se o jednom z jejich přátel nedalo říct. Pebl byl zlatý kocour se zvláštně červenýma očima. Vždy se toulal v nejtemnějších ulicích a vybíral popelnice. Často se stávalo, že na něj jeho lidé zapomněli a věčně mu nedávali najíst nebo napít. Bell se již několikrát nabídla, aby šel žít u ní, ale on pokaždé odmítl. Byl to velice silný kocour, ale ještě víc tvrdohlavý. Ale co, každý má nějaké špatné vlastnosti a s tím už se nic nedá dělat.
Bell věděla, nebo alespoň doufala, že by ho měli za chvíli potkat, aby se k nim přidal na jejich cestě na sraz. Pro porozumění, ne na žádný sraz koček kde budou pojednávat o míru jako v knihách o Kočičích válečnících, nýbrž na sraz přátel, kde spolu budou sedět a povídat si o nudném mazlíčkovském životě a hrát si dokud nevyjde slunce. Po východu se všichni budou muset vrátit domů, aby jejich páníčci neměl strach. Tedy všichni až na Bell, která si v podstatě může chodit kam chce, a Pebl, který jak zde bylo zmíněno, se domů nemusí vracet nikdy. Měla však trochu strach, stejně jako Finch, protože Pebl se již několik dní neukázal. Nechodil na srazi a ani nikdo z jejich přátel ho nepotkal. Měla strach, že se mu něco stalo, možná ho napadly krysy nebo něco takového, ale ostatní si jen z toho dělali legraci a uklidňovali ji, že se brzy vrátí. Jediný kdo s ní sdílel pocity byla Liza. Liza vždy se všemi soucítila a chápala jejich problémy a když bylo třeba, snažila se pomoci jak nejlépe uměla. Vždy znala ta správná slova a pokaždé, když se Bell k ní přiblížila, cítila jak z ní vyzařuje aura klidu. Obvykle byla tichá a moc nemluvila, když však došlo k hádce nebála se na ostatní zařvat a spravedlivě je rozsoudit, případně dokázat, že má ona pravdu. Liza z nich byla nejstarší a často se k nim chovala jako jejich matka, což nikomu z nich kupodivu nevadilo. Možná to bylo, ale také proto, že koťata mít nemohla. Nikdo nevěděl proč, ale sama řekla, že ve svém věku by ani žádná nechtěla. Není divu, vždyť jí bylo deset a půl roku. Nebude trvat dlouho a podle kočičího určování věku bude patřit mezi starší.
Bell vytrhlo z myšlenek Finchovo štěknutí. Prudce sebou trhla a naježila se. Kolem proběhl stín a zmizel v jedné z popelnic. Otočila se tím směrem a spatřila červené oči vykukující z černé bedny na smetí. Chvíli na ni nedůvěřivě hleděli, ale nakonec z mezery ve víku popelnice vystrčil hlavu zlatý kocour s chvějícími se vousky. Bell si myslela, že to bylo strachem, ale později jí došlo, že je to vzrušením, které vyloženě vyzařovalo z kocoura. Byl to Pebl. Celý se chvěl nadšením a vypadalo to, že každou chvíli na ně vychrlí nějakou úžasnou zprávu, ale prozatím držel jazyk za zuby.
,,Pebl!" vykřikli Finch a Bell jednohlasně a veliký kocour k nim seskočil.
,,Mám pro vás novinky, ale musíme počkat, až se všichni sejdou," oznámil jim. ,,Pojďte! Rychle!
Bell si vyměnila zmatený pohled z dobrmanem, ale následovala ho. Přeskočili nízkou zídku, která od sebe oddělovala uličky a pospíchali dál mezi dalšími smradlavými popelnicemi. Za chvíli vyběhli zpět na silnici a pokračovali mezi domky a zahrádkami, přímo do středu města. Chvíli jim trvalo než se tam dostali, ale konečně se ocitli na otevřeném prostranství, v jabloňovém sadu, zarostlém kopřivami a ostružiním. Pro člověka bylo tohle místo nepřístupné, ale kočka nebo pes se lehce protáhli trnitým podrostem. Měsíc byl tímto místem vyloženě přitahován a ozařoval celé prostranství svým stříbřitým svitem. Nikdo kromě nich o tom místě nevěděl, takže bylo skvělé pro tajné srazy.
Uprostřed již seděli tři kočky. Jedním z nich byl i Bellin bratr, hustosrstý bílý kocour Ben. Vždy byl milý, přátelský a ochranitelský. Do jejich skupiny vždy přinášel štěstí a radost a vždy je bránil jak nejlépe mohl. Často bývá nemotorný, ale kdykoliv se mu zamotají tlapky a on se svalí na čumák, ostatní mu pomohou.
Vedle Bena seděla Persperka. Persperka je štíhlá vysoká kočka s krátkou hnědou srstí a dlouhým ocasem. Většinou bývá tichá a vážná a k neznámým kočkám nepřátelská. K nim je však velice milá a věrná a je ochotna pro ně udělat cokoliv i kdyby ji to mělo stát vlastní život. Je to druhá nejstarší kočka hned po Lize. Je jí přesně osm let.
Poslední, byl černo bílý kocour s modrým obojkem. Jeho jméno bylo Nut. Nebo to byl Fuk? Vlastně si nebyla jistá. Nut a Fuk byli dva naprosto stejní kocouři a jenom oni dva se od sebe dokázali navzájem rozeznat. Nejzajímavější na tom bylo, že to nebyli sourozenci ani vzdálení příbuzní. Byli to dva naprosto odlišní kocouři a to jak povahově tak i skrz rodinu. Fuk byl totiž čistokrevný kocour Tuxedo s tichou povahou, zatímco Nut byl kříženec, kterého jeho majitelé našli na ulici, obvykle bývá opravdu hlasitý a ve všem vidí to dobré. Povaha byla jediná možnost jak je rozeznat.
,,Finchi!" zavolal Ben a zvedl se z místa, aby se přivítal se svým kamarádem.
Finch k němu došel a dotkl se čenichem toho jeho. Ben se o něj otřel ocasem a zavrněl.
,,A tvoje sestra pro tebe nic neznamená?" zasmála se přátelsky Bell. Bratr k ním honem přiběhl a chystal se ji taky přivítat, ale ona uskočila, takže se svalil na zem s mrzutým mňouknutím. ,,Moc pozdě," řekla a zvedla namyšleně hlavu. Když se však otočila a blížila se k ostatním, Ben na ni skočil a plnou silou ji přirazil k zemi. Bell vyděšeně vykřikla a pokusila se ho ze sebe setřást, ale její bratr byl silnější. Nakonec se jí podařilo vykopnout zadníma nohama takže svého bratra shodila a za chvíli se už váleli na zemi. Ostatní kolem nich stáli a smáli se. Po chvíli se oba udýchaně posadili a se smíchem si začali povídat, takže si nikdo ani nevšiml, že v rohu jabloňového sadu stojí Pebl a nedočkavě mrská ocasem. Zatímco se smáli, zjišťovali, že již dorazili i ostatní. Kolem teď postávali dvojčata sphynxů Sirka a Zápalka. Bílý kocour Fin, který byl z nich nejmladší a jejich milá kočičí matka Liza. Malinkatá šedivá kočka Nala, která byla Bell sotva po záda, a nakonec přišel Berserk, který vždy chodil pozdě. To byla celá jejich velká skupina přátel. Chvíli jen stáli a vítali se, ale brzy si ostatní konečně všimli, že Pebl se vrátil a s nadšeným mňoukáním se o něj otírali.
,,Jsi zpátky!" volala nadšeně Liza a s vrněním mu olizovala srst za ušima. ,,Kde jsi celou tu dobu byl? Měli jsme o tebe strach!"
,,Stalo se něco úžasného!" neudržel se už Pebl. ,,Musím vám všechno říct."
Ostatní se posadili do půl kruhu a se zaujetím poslouchali celý příběh.
,,Když jsem se před pěti týdny vracel z posledního setkání domů zjistil jsem, že moji lidi jsou mrtví." Ostatní zděšeně zalapali po dechu. ,,Nebojte, žil jsem na ulici většinu svého života, takže se v podstatě nic nezmění," uklidnil je. ,,To podstatné je, že se tam nastěhovali noví lidé a mají dvě kočky! Zkoušel jsem s nima mluvit, ale nic moc jsem se o nich nedozvěděl. Jen snad to, že jedna je namyšlená a druhá zase arogantní, jejich jména jsou Levandule a Lilie. Ta podstatná věc, ale je, že umí lovit! Jako skutečně lovit! V divočině mezi stromy ne v tmavém sklepě nebo na půdě. Víte, chvíli jsem je totiž sledoval a zprvu vedli jen svoje nudné mazlíčkovské životy, ale asi třetí den po přestěhování se vydali ke kraji louky a vrátili se s dvěma šťavnatými hraboši. Celé je snědli a vrátili se zpět do svého domu. A tak to dělají pořád. Nikdy sice nezašli dál než na okraj paseky, ale stále, v tomhle městě nežije kočka, která by uměla lovit mezi trávou a listím!"
Pebl domluvit a poslední větu zakončil vzrušeným poskočením. Jeho přátelé na něj hleděli s užásem i zděšením v ten samý čas.
,,Jsme rádi, že jsi se vrátil Pebl, ale pokud ty kočky chodí do divočiny, třebaže jen ke kraji, myslíme, že by jsi se od nich měl držet dál," pověděl mu Berserk se skloněnou hlavou.
,,Cože?!" vykřikl Pebl. ,,Ale proč?"
,,Fuku měl by jsi mu říct co se stalo s Nutem," odpověděla Nala.
,,Nut... on... byl napaden vlky," zakoktal Fuk.
,,Vlky?" zděsil se Pebl. ,,Jak se to stalo?"
,,Byli jsme spolu na zahradě a hráli si s vycpanou myškou, když se to stalo. Uslyšeli jsme rachot u popelnic a tak jsme se šli podívat. A tam stáli. Vlci. Obrovitý a děsivý," při té vzpomínce se otřásl. ,,Byla bouřka a přes déšť nebylo moc vidět ani cítit, takže si nás zprvu nevšimli. Myslel jsem si, že jsou to nějací odpadlíci, ze smečky, protože jejich Alfa byl celý zjizvený a navíc vlci normálně nevybírají popelnice. Udeřil blesk a oslepil nás, takže jsme chvíli neviděli, ale když si náš zrak znovu přivykl, stáli přímo před námi s vyceněnými tesáky a vrčeli. Byli tak děsivý. Nut se jim rozhodl postavit a skočil na toho velitele, jenže byl vážně zraněn. K našemu štěstí tam přiběhli lidé a vlky vyplašili. Pokud jde, ale o ty nové kočky, mohli by mít menší štěstí až se znova vydají do divočiny. Moje rada zní: Drž se od nich dál, pokud je ti život milý."
,,Je mi líto, co se stalo Nutovi, ale jak to souvisí s Levandulí a Lilií?" zeptal se Pebl. ,,Navíc ti vlci nemají důvod se vracet, ne? Lidi je vyhnali jednou a oni jsou určitě dost chytří na to, aby se nevraceli. Já, prostě nevím," povzdechl si. ,,Chápu, že se mě snažíte chránit, ale budu v pořádku. To slibuji."
,,No dobře," připustila Liza. ,,Ale dávej na sebe pozor."
Zbytek noci si povídali o tom co dnes zažili a když se přiblížil východ slunce, vrátili se zase zpátky do svých domů.

Když se Finch spolu s Bell vraceli domů, Finch se na chvíli zastavil, aby se podíval na poslední paprsky měsíce, zatímco jeho kamarádka šla napřed. Zrovna se chystal k odchodu, když za sebou uslyšel, tichý syčivý hlas. ,,Válka se blíží pse," řekl. ,,A ty v ní zahraješ důležitou roli."

Sice jsem tu kapitolu měla vydat asi už před měsícem, ale já pořád nemohla najít vhodný začátek pro knihu, takže jsem to nejméně pětkrát předělala.

2325 slov.

Jo a pro porozumění tady je jak rozeznat z čího pohledu je kapitola:
Bell - 🪷🪷
Ben - 🍁🍁
Sirka - ⚡⚡
Finch - 🐾🐾
Měsíční květina - 🌕🌕
Také jsem se rozhodla přidat další hlavní hrdiny do čtvrté a páté části knihy. Tyhle dvě postavy patří Bara_02:
Podzimní dráp - 🍂🍂
Krémová tlapa - ✨✨

Toť vše. Vaše Bella... Ehm, tedy Frodo Bagetka.