Dvanáct párů kočičích tlapek (Pozastaveno)

🌕Kapitola třetí: Problémy🌕

Bylo odpoledne a Měsíční květina právě šla se svou loveckou skupinou na lov. Hustě pršelo a jejich kožíšky byli promočené od hlavy až po koneček ocasu. Květina nenáviděla déšť a ještě víc nenáviděla lovit v dešti. Všechny pachy byli smyté a kořist skrytá. Věděla však, že musí vykonat svoji povinnost a nakrmit ostatní v království. Její matka, královna Zlatosrdce, na ni spoléhala, že donese kořist. Měla sto chutí to vzdát a vrátit se do tábora.
Po jejím boku kráčeli dvě lovkyně. Jedna byla hustosrstá bílá kočka Wendie a druhá zrzavá s bílým bříškem jménem Skořápka. Někde daleko vepředu před nimi byla navigátorka Voda, která prozkoumávala terén a spolu s ní šel i bojovník Šedák. Poslední kočka v její lovecké skupině byl Křišťálový dráp z královské stráže.
Měsíční květina nenáviděla mít pořád za zadkem strážce, který by dohlížel jestli náhodou nezakopla a nezlomila si drápek, stejně jako nenáviděla trčet v dešti. No dobrá, věcí co Měsíční květina nenávidí je spousta a jejich vyjmenovávání by trvalo nejméně den, takže se pojďme vrátit k té podstatné věci. Květina se o sebe dokázala postarat sama a nepotřebovala nikoho, aby ji hlídal. Dobrá, kdyby se jí něco vážného stalo byl by to problém, protože přeci jen byla následnice, jediná dědička královny, kterou měli, ale i tak ji štvalo, že jí nikdo nevěří, že bude opatrná. Byla to taková otrava.
Podrost zašustil a vynořili se z něj dvě kočky. Byli to Voda a Šedák, oba promočení na kůži. V jejich výrazech však zářila jiskřička naděje a štěstí, takže když je Květina uviděla trochu se jí zvedla nálada.
,,Našli jste něco?" zeptala se Skořápka, která si zjevně také všimla jejich výrazů.
,,No, jak se to vezme," odpověděla Voda. ,,Našli jsme zraněného jelena nedaleko odtud."
,,Eh... jelena? A co je nám po něm? Jeleny loví jenom vlci, kočky na to nejsou stavěné," řekla Měsíční květina. ,,Hledejte dál a až najdete nějakou kořist, která se dát chytit, teprve pak se ozvěte."
Pohodila hlavou na znamení, že jdou dál. Ať však hledali jak chtěli, vypadalo to jako kdyby se všechna kořist úplně vypařila. Měsíční květině už začínala být zima a její kožíšek vypadal spíše jako vodopád než srst. V žaludku jí kručelo což dělalo její náladu ještě mrzutější a zebání v tlapkách tomu nijak nepomohlo.
,,Jsi si jistá, že by nebylo lepší ulovit toho jelena? Zde nejspíše už nic nenajdeme, tak proč se tím zdržovat. Království bude hladovět pokud něco rychle neulovíme."
No, skvělý, pomyslela si namyšleně Květina. Teď mě ještě budou poučovat co je pro království dobré, i když jsem to já, která ví co je pro ně nejlepší.
"Jdeme dál!" pronesla velitelským, ale velice mrzutým hlasem. Něco v koutku její mysli jí však říkalo ať najdou toho jelena, proto po chvíli dalšího chození nakonec svolila na naléhání jejích poddaných.
Zatímco se všichni prodírali hustým, mokrým podrostem Křišťálový dráp a Wendie za nimi vedli tichý rozhovor. Měsíční květina si nebyla jistá jestli slyší dobře kvůli hustému lijáku, ale měla pocit, že se baví o ní.
,,Chová se jako malé kotě," mluvil zrovna Křišťálový dráp. ,,Neposlouchá ani její matku a neustále si na něco stěžuje. Stále nemohu uvěřit, že to je naše budoucí královna."
,,No, rozhodně má chlupy v mozku," přitakala vesele skoro jako by to byl vtip.
,,Někdy jsi říkám, že odešla z doupěte koťat moc brzo," pokračoval Křišťálový, přičemž oba vybuchli smíchem.
,,Pamatujete jak pořád padala, když byla malá?" přidala se k nim Voda. ,,Nejspíše jednou nebo dvakrát spadla na hlavu, protože ji má nějak promáčklou. Jen škoda toho mozku, který to asi schytal nejvíce."
To už Měsíční květina nevydržela a otočila se.
,,Zklapněte! Copak jste zapoměli kdo jsem."
Ostatní ji, ale neposlouchali, místo toho se váleli v dalším záchvatu smíchu.
,,To stačilo!" zavrčela. ,,Až budeš podávat hlášení královně Vodo, tak jí rovnou řekni, že si za to můžeš sama!" Vyskočila do vzduchu, přeletěla ostatní a dopadla přímo na nebohé navigátorce. S další vlnou vzteku se jí zakousla do ucha a trhala s ním tak dlouho dokud neměla tlamu celou od krve.
Ustoupila a vyplivla kovově chutnající tekutinu. Voda ležela na zemi se zježenou srstí a vyděšeným výrazem v očích, nakonec se však zvedla a otřásla se. Její ucho bylo lehce natrhlé, ale nebylo to tak zlé jak to vypadalo. Rozhodně jí tam však zůstane jizva.
Květina obrátila svůj pohled k ostatním a řekla: ,,Kdokoliv z vás ještě jednou zpochybní mou autoritu, nebude mí takové štěstí jako Voda."
Křišťálový dráp se nadechl jako by chtěl něco říct, ale nakonec si to rychle rozmyslel a se sklopeným zrakem k zemi se vydal dál po zvířecí pěšince. Za ním následovali Šedák, Skořápka, Wendie a nakonec se k nim přidala i Voda, která se teď krčila v zadu skupiny. Květina ji chvíli pozorovala a přemýšlela jestli neudělala chybu, když po ní takhle vyjela, nakonec se však vrátila do čela koček a nechala Vodu za sebou.
,,Jak daleko je ten jelen?" zeptala se Šedáka.
,,Už jen kousek," odpověděl. ,,Byl mladý, ale měl poraněnou nohu, nemyslím si, že někam uteče. Stádo ho nejspíše opustilo, protože je zdržoval."
Měsíční květina jen kývla hlavou a pokračovala v cestě. Za nedlouho uslyšely zvláštní zvuk, který přitáhl jejich pozornost. Jistě to byl ten jelen, kterého hledali. Všech šest se tiše přikrčilo v hlohovém keři. Před nimi se otevírala široká mýtina porostlá listy medvědího česneku, jehož štiplavý pach Měsíční květinu bodal do nosu. Nejprve neviděla žádné zvíře a tak otevřela tlamičku, aby nasála okolní pachy. Přes puch česneku ucítila slabý závan jeleního pižma. Ležel mezi zelenými listy s hlavou ve vzduchu a vydával ze sebe prosebné zvuky. Zadní nohu měl zkroucenou ve zvláštním tvaru, musela být zlomená. Květina upřela svou pozornost k ostatním.
,,Plán zní takhle," pronesla. ,,Já s Křišťálovým drápem se přiblížíme ze zadu jelena zatímco Skořápka a Voda půjdou z pravého boku a Šedák s Wendie z levého. Schováte se v podrostu a až vám dám znamení ocasem všichni najednou vyskočíte a pokusíte se jelenovi uštědřit co největší zranění. Nemělo by být tak těžké ho zabít, když nás je šest, ale i tak nezapomeňte, že je stále větší než mi. Mohl by být nebezpečný, zvláště, když je teď zraněný."
,,A nebo by jsme mohli rovnou zaútočit," navrhl Šedák.
Květina na něj vrhla vražedný pohled, ale než stihla cokoliv namýtnou Šedák pokračoval.
,,Je zraněný a nejspíše není schopen vstát, jinak by si našel nějaký lepší úkryt. Tak je velice mladý,  takže jeho paroží ještě nenarostlo plné velikosti. Pokud zaútočíme dost rychle a přesně, nebude mít žádnou šanci se bránit."
Skořápka zamyšleně pokývala hlavou na souhlas. ,,Na tom co Šedák řekl něco bude, ale stále si myslím, že bude lepší držet se plánu Měsíční květiny. Přece jen bude lepší, když budeme opatrní, vzhledem k tomu, že jelena lovíme poprvé a nic moc o něm nevíme. Jestli chceme vyváznout bez zranění měli by jsme poslouchat, co nám naše velitelka říká. Ta zná toho přece ví nejvíce, že?"
Květina si nemyslela, že Skořápka poslední větu myslela jako urážku. Vždy to byla milá kočka, která nijak nevynikala v boji. Možná proto se zdála být trochu nervózní ohledně přímého útoku na jelena. Přeci jen pro ni bylo lehčí lovit hraboše a ptáky.
,,Já souhlasím se Šedákem," řekla Wendie. ,,Proč bychom měli vymýšlet složité lovecké taktiky, když můžeme prostě zaútočit."
Ostatní souhlasně zamručeli. Květina si podrážděně povzdechla, ale nakonec přikývla. Jejich úkolem bylo přece spolupracovat a pokud si většina myslela, že by měli zaútočit na přímo, tak ať.
Přikrčili se do lovecké pozice a s Měsíční květinou v čele se vydali kupředu. Tlapkami pomalu našlapovali na vlhkou zem a vyhýbali se každému klacku nebo lístečku. Když už byli jen pár délek ocasu od jelena, Wendie uklouzla noha a s divokým mňoukáním se svalila na zem. V tu chvíli jelen nastražil uši a vydal poplašný zvuk. Tohle byla jejich poslední šance. Květina divoce mrskla ocasem a spolu s ostatními se vrhli ku předu. Jedním dlouhým skokem překonala mýtinu a už se vrhala jelenovi po předních nohách. Kulhavě se postavil a zavyl. To už se mu Wendie a Šedák vrhali na boky zatímco Křišťálový dráp mu skočil po krku. Skořápka vše zprvu opatrně sledovala, ale nakonec se rozhodla, taky se přidat k bitce. Rozběhla se a sklouzla jelenovi pod břicho. S vytaženými drápky se po něm zuřivě oháněla, bohužel mu však uštědřila jen malý škrábanec. Uskočila dozadu a vyklepala s bahno ze svého sametově zrzavého kožíšku. Skořápka se chystala znovu vrhnou do boje, když přímo na ní přistál šedivý mourek a vyvedl ji z rovnováhy. Teď se jelen oháněl po Wendie svým parožím v pokusu ji odhodit stejně jako Šedáka. Tu Květina dostala nápad. Přikrčila se a vyčkávala na správnou chvíli zatímco jelen mlátil svou mohutnou hlavou. Někde v dálce zahřměl hrom a oblohu pročísl blesk. Jeho záře se odrážela od její srsti jako od bělostného ledu. Svýma arktickýma očima pozorovala celý souboj s jelenem. Nakonec vyběhla vpřed a skočila na nepřítelovu hlavu zatímco ji měl skloněnou k zemi. Ihned do něj zaryla své malé ostré drápky a vrhla se mu po zátylku. Zakousla se mu do něj a pak už se jen jelen svalil k zemi s hlasitým křupnutím jak mu Květina přelomila vaz.
Šedák ležel udýchaný na zemi, voda proudící po jeho mohutných bocích. Zvedl hlavu a podíval se na jelena. Jeho ochablé tělo bylo od bahna a dešťové vody.
,,Jak ho odtáhneme do tábora?" zajímala se Wendie.
,,Nevím, zeptej se Vody," odsekla Měsíční květina. ,,Byl to přece její nápad, ne?"
Voda na ni vrhla podrážděný pohled a pak něco pošeptala Skořápce, která jen tiše podívala na Květinu. Ta si jich však nevšímala, místo toho obcházela jelena ze všech stran a hledala místa kde by se dal nejlépe uchopit. Po chvíli mávnutím ocasu pokynula Křišťálovému drápovi a Šedákovi, aby chytili jelena každý za jednu jeho nohu a sama sevřela svoje čelisti kolem paroží. Wendie se k nim přidala a táhla ho za zátylek, zatímco Voda šla napřed a ukazovala jim nejlepší cesty, aby se kořist moc nepoškodila a Skořápka šla v zadu a hlídala před jakýmkoliv nebezpečím.