Dvanáct párů kočičích tlapek (Pozastaveno)

🐾Kapitola druhá: Vzkaz osudu🐾

Finch se otočil ke zdroji hlasu, když se však rozhlédl nic neviděl. Srst na zádech se mu však ježila strachem a on stuhnul. Bylo ticho. Jako by to byla jenom jeho představa, pokud by však byla, proč měl takový strach? Ještě jednou přejel temnou uličku pohledem a vydal se za Bell.

Celou cestu k jeho domovu měl pořád ten zvláštní pocit strachu. Jako by ho z křový pozorovali cizí oči a tíhou pohledu mu z toho běhal mráz po zádech. Bell se vša zdála veselá a klidná, takže nejspíš se mu to jen zdálo. Chvíli se proplétali ulicemi a dlouhými alejemi. Slunce pomalu vstávalo a házelo své první paprsky na cestu před nimi. Vše se v ranním světle třpytilo zlatou a ohnivě oranžovou barvou. Byla to nádhera. V korunách stromů se začali probouzet ptáci a zpívali své nejhezčí melodie. Finch se nadechl čerstvého vzduchu a užíval si pocit raního vánku v srsti. Když najednou mu do nosu vlétl příšerny puch. Smrděl jako krev a odpatky, ale bylo v něm i něco povědomého. Jakoby vůně lesa, která k němu každý den doléhala z dálky. Čerstvá rosa, spadané listí, míza, jehličí a divoká zvířata. To vše ho dělalo nejistým a přivádělo k jediné myšlence. Vlci. Kdo jiný by takhle voněl, než vlci, kteří přišli z lesa a vybírají popelnice? Zastavil se tedy a znovu se rozhlédl. Bylo již světlo, ale i tak neviděl nic než stíny baráků podél silnice. Všude bylo prázdno. Dokonce neviděl ani žádné lidi a ptáci přestali zpívat, jako kdyby je něco viděsilo. Ale no tak, tohle všechno je jen v tvé hlavě. Nic se neděje, pomyslel si a zavrtěl hlavou. Ještě jednou se ujistil, že nic na něj nečíhá za vedlejším křovím a chystal se dohnat Bell. Ta však zničeho nic vydala příšerné zapištění, jakoby se ji někdo chystal zakousnout. Finch se rozběhl plnou parou v před a zastavil až u ní.
,,Tak kde jsou!" vykřikl a postavil se do obrané pozice před svoji kamarádku.
,,Kde je kdo?" zeptala se zvědavě a zmateně naráz.
,,No, vlci!" vysvětlil jí se zavrčením Finch.
,,Žádný vlci tady nejsou, ty hlupáčku," zasmála se, když se k ní otočil. ,,Proč by tu nějací měli být?"
,,No, křičela jsi tak jsem si myslel, že tě napadli, chápeš?"
Bell tázavě naklonila hlavu a usmála se. ,,Nikdo mě nenapadl Finchi. Křičela jsem, protože jsem si napočila tlapku v bahně."
Zoufale zvedla packu ze které kapalo bahno a ukázala mu ji. Dívala se na ni, jako by místo bláta z ní kapala krev. Finch se na tlapku krátce podíval a podrážděně na svoji kamarádku zavrčel.
,,Je to jenom bahno a ty už nejsi malé kotě! Měla by jsi se starat o vážnější věci. Tohle už není vtipné, chápeš?"
,,Ale já to myslela vážně," odpověděla Bell a stáhla uši do zadu. ,,Opravdu nemám ráda, když se ušpiním."
,,Tak si na to zvykni! Špína je všude a nikdy se jí nevyhneš, prostě si přestaň hrát na malou ufňukanou kočku a zčni jednat seriózně! Život není hra!"
,,V tom se právě mílíš!" opanovala mu zuřivě Bell. ,,Naši lidé tě nikdy nepustili ze řetězu a nikdy jsi neměl šanci poznat jak skvělé je žít. Život je hra a ty ji hraješ! A krom toho ty se do toho co dělám stejnak nemáš co plést. Pokud chci, aby mi vadila špína, tak mi prostě vadit bude a konec diskuze!"
Finch se se zoufalím zavytím otočil a odkráčel pryč.
Cítil jak Bell stojí osamoceně uprostřed cesty a zírá na něj. Neotočil se však. Bell nikdy nic nebrala vážně, stejně jako její ostatní kočičí přátelé. Chovala se hloupě. Někde se tu mouhli klidně potulovat ty vlci a číhat na správnou příležitost útoku, ale ona tu jen stála a zabívala se bahnem na tlapce. V tu chvíli měl chuť se otočit a vybít si na ni všechnu svou zlost, ale stále to byla jeho kamarádka a on jí nechtěl ublížit. Šel tedy dál bez zastavení. Nemohl se zdržet. Bell si možná mohla kdykoliv chodit kdekoliv, ale od by měl být správně celou dobu uvázaný na řetězu. Jeho lidi nenáviděli, když utíkal a vždy ho za to potrestali.
Po chvíli chůze konečně spatřil svůj dům. Byl velký s obrovskou zahradou a terasou. Narozdíl od ostatních baráků měl tento tmavě hnědou střechu a obrovská okna s výklenky. Byl celý bílý až na hnědý spodek, který byl vyroben ze dřeva. Podél terasy byli vysázené záhony různobarevných květin a dál u plotu pěstovali lidi zeleninu. Uprostřed zahrady bylo malé čiré jezírko, kde plavali tři bílé nebo oranžové rybky. Bylo obklopeno nízkým rákosím a kameny. Všude po zahradě byli ovocné stromy, které vytvářeli stín. Tráva byla vysoká a rovná, ale ne moc hustá, tak aby se v ní dalo dobře chodit. Když se tak chvíli na svůj dům díval, uvědomil si že pocit, že ho někdo sleduje zmizel a ptáci začali znovu zpívat. Jako by se nebezpečí drželo jen na jednom místě. A nebo jsem si to všechno jen vymyslel, řekl si v duchu.
Za sebou slyšel malé drápky bušící o betonovou cestu. Bell ho právě doběhla a zastavila vedle něj.
,,Co, kdybychom jsme se už nevrátili?" zeptal se jí.
,,Proč bychom jsme se nevraceli?" otázala se. ,,Je to náš domov kam jinam by jsme šli?"
,,Do lesa," odpověděl jí zamyšleně a zahleděl s do dáli kde se za lukami rýsovaly vzdálené vršky stromů. A tam v dáli byl celý nový svět.
,,Do lesa?! Zbláznil ses!" vykřikla Bell. ,,To už jsi rovnou mohl navrhnou skočit do jezera a utopit se, vyšlo by to na stejno. Navíc máme dokonalý život! Co víc by jsi chtěl? Chudák Pebl, který přišel o domov i o lidi."
,,Možná, že tvůj život je perfektní, ale ten můj ne! Celý život jsem byl uvázaný na řetězu a mohl jsem maximálně jít do boudy a ven a to i když mi pršelo do pelechu, zatímco ty jsi si mohla chodit kam chceš a když byli bouřky, ležela jsi u krbu, v teple a v suchu, zatímco já jsem trpěl! Copak to nevidíš? Nepatřím sem! Naši lidé se o mě nestarají a nezajímají a pokud ano, tak jen proto, aby mi vynadali. Kdybych šel do lesa mohl bych být konečně svobodný! A pokud bych tam zahynul tak ať! Radši budu mrtvý než žít takhle!"
Na chvíli se odmlčel a nastalo trapné ticho. Bell zírala se skloněnou hlavou na svoje tlapky. Když ji zvedla v jejích očích bylo vidět porozumění a zármutek.
,,Ach, Finchi," povzdechla si. ,,Kéž bych ti dokázala pomoct. Já vím jak trpíš a s tím nic nenadělám. Ale prosím tě moc, nechoď. Jestli odejdeš a zemřeš způsobíš tím utrpení nejen sobě, ale i mě a mým přátelům. Je tu tolik koček, které tě mají rádi a to ne jen my, ale i další, protože jsi hodný. Zatímco ostatní psi na kočky štěkají, ty ji nabízíš jídlo a bezpečný úkryt ve své boudě. Jsi ten nejlepší přítel, kterého jsem kdy měla a zabilo by mě kdyby jsi odešel."
Finch na ni v úžasu zíral. Nikdy by netušil, že něco takového řekne. Nakonec se sklonil a olízl jí čumáček.
,,Děkuji," pronesl tiše a laskavě. ,,A omlouvám se za to jak jsem na tebe řval, předtím i teď. Nevím co to do mě vjelo."
,,To je v pořádku," odpověděla Bell. ,,Jen prosím, příště až se naštveš, zkus u toho tolik necenit tesáky, vypadal jsi opravdu děsivě."
Pak se otočila, jedním velkým skokem přeskočila plot a zmizela v zahradě. Finch se prodral dírou, kterou vyhrabal a došel k boudě. Položil hlavu zpět do kovového řetězu a ten se se zařinčením zaklapl kolem jeho krku a byl zase uvězněný.

Odpoledne celý den pršelo a tak to následovalo i v noci, takže se shromáždění nekonalo. Finch ležel v boudě a koukal na potemnělou oblohu. Šedivé mraky zakrývali měsíc i hvězdy takže byla naprostá tma. Granule v misce měl rozmočené a nacucané dešťovou vodou. Do boudy mu zatékalo a pelech měl plný bahna.
V dálce se zahřmělo a noční oblohu rozzářil blesk, který za chvíli následoval další. Jestli tuhle noc přežije bude to vskutku zázrak. Položil si hlavu na tlapky a díval se do dáli. Zahřměl další hrom a ozvalo se hlasité prásknutí. Hrom musel udeřit někde blízko. Na chvíli se mu zdálo, že v protější zahradě vidí rudou záři, ale ta po chvíli zmizela a proměnila se v hustý dým.
Jak tam tak ležel a přemýšlel o životě, najednou měl pocit, že se mu ježí chlupy. Znovu dostal ten zvláštní pocit strachu, který nyní naplnil celé jeho tělo, až po koneček ocasu. Nastražil uši a zvedl hlavu do vzduchu. Déšť smýval všechny pachy, ale i tak zachytil povědomí puch krve a odpadu. Byl blízko, jakoby ve vedlejším křoví. Zvedl se a udělal opatrný krok ven z boudy. Jakmile se mu tlapka zabořila do bahna, ihned se v něm probudili hlídací instinkty. Vycenil tesáky a začal zuřivě vrčet. Nic. Pach se však ještě přiblížil a tak Finch přešel v štěkot, který se rozléhal ulicemi. V tu chvíli ze křoví vyskočil pohublý béžový vlk. Měl tmavší hnědé fleky na čenichu a jasně modré oči. Přes jedno oko se mu táhla dlouhá překřížená jizva a konči u jednoho ucha, které bylo roztržené. Na bocích mu byla vidět žebra a jeho záda byla hrbolatá. Nohy se mu třásly a byl značně vyčerpaný.
,,Nech toho. Prosím," žadonil vlk. ,,Pokud budeš štěkat, přilákáš lidi a ty mě vyženou."
,,Lidi tě nevyženou, protože já tě vyženu dřív," zavrčel Finch. ,,A teď zmiz z mého území!"
,,Ne, počkej!" zarazil ho cizinec. ,,Mám pro tebe důležitý vzkaz o Alfy."
,,Od Alfy?" Finch naklonil hlavu.
,,Ano, od mého Alfy," kývl vlk. ,,Mám ti říct, že jestli chceš zná svůj osud sejdi se s ním zítra večer, až bude měsíc na nejvyšším bodě oblohy."
,,Můj osud?" podivil se. ,,Proč bych měl poslouchat tebe nebo tvého Alfu? Určitě je to jen způsob jak mě nalákat do pasti a roztrhat na cucky, jako jste to udělali s Nutem! Nevěřím vám ani slovo!"
,,Cože? Proč bychom tě měli chtít nalákat do pasti?" otázal se. ,,A kdo je vůbec Nut? Nikoho takového neznám. Navíc, kdyby jsme tě chtěli zabít udělali by jsme to už dávno.
Jde o to že tě už nějakou dobu pozorujeme a všimli jsme si co se děje. Tvoji lidi tě týrají a tvoji kočičí kamarádi se k tobě chovají jako k slabému tvorovi, který se o sebe neumí postarat sám. Ty máš ale silného ducha lovce. Chceme ti jen pomoct, opravdu."
Finch se posadil na rozbahněnou zem.
,,Nut byl můj kamarád a před několika dny byl vámi napaden," odpověděl.
,,Ty myslíš toho černobílého kocoura?" zeptal se vlk. ,,Aha, tak toho si pamatuji a moc se za něj omlouvám. Byli jsme vyděšení a hladoví a on se tam najednou objevil a my nevěděli co dělat. Mrzí nás to, netušili jsme, že je to tvůj přítel."
Finch si povzdechl. ,,To chápu. Taky mám se občas bojím s pak mi rupnou nervy a dělám věci, které bych nechtěl dělat. Nabídku tvého Alfy si rozmyslí, nejprve mi, ale řekni kdo jsi a jak se jmenuješ."
,,Mé jméno je Vyvrhel," odpověděl mu tiše vlk. ,,Jsem jeden z vyhnanců ze smečky a sloužím pod velením svého pána, mocného vlka Ostrozraka."
,,Jeden z vyhnanců?" zajímal se Finch. ,,Kdo vás vyhnal?"
,,Alfa vlčí smečky," pokračoval Vyvrhel. ,,Její jméno je Rychlá. Je to moudrá a rozhodná vlčice, ovšem i ona občas dělá špatná rozhodnutí."
,,Odkud jste přišli?" dotazoval se dál.
,,Z lesa, daleko za lukami. Žili jsme tam skvělý, život na úžasném území, ale před lety nás vyhnala tlupa koček na místo, kde není potrava. Tomu místu říkáme Mrtvý les. Někteří z nás nesouhlasili s bojem o území, které nám kočky zabrali a tak jsme pod velením Ostrozraka odešli sem a viděli tu tebe. Máš duši velitele a sílu lovce. Nebo tak to, alespoň říká Ostrozrak."
,,To je přesvědčivý příběh," pokýval hlavou Finch. ,,Já, ale stále netuším jestli ti mám věřit Vyvrheli. Přece jen je na tom něco zvláštního."
,,Věřit mi nemusíš příteli," odpověděl. ,,Stačí když se zítra večer sejdeš s mým Alfou. To je vše."
Pak se vlk otočil a zmizel dírou v plotě. Finch ještě chvíli hleděl na místo kde před chvílí stál. Nakonec se oklepal a vlezl si zpět do boudy. Tu noc se mu zdáli divoké sny o tom jak běž spolu s vlky lesem a loví divoké králíky a jeleny. Byl to dlouhý večer, ale když se probudil na všechny jeho problémy zapomněl. I na jeho schůzku s Alfou.

To je pro tuto kapitolu vše. Pro ty co neví tak Finch se čte jako Finč.
Doufám, že jste si kapitolu užili. Další plánuji udělat z pohledu Měsíční květiny a bude se odehrávat u velkého stromu.

2062 slov.