I'M SORRY..-Tom Kaulitz

☆1☆

𝑽𝒔𝒖𝒅𝒆 𝒑𝒐 𝒎𝒊𝒔𝒕𝒏𝒐𝒔𝒕𝒊 𝒍𝒆𝒕𝒂𝒍𝒚 𝒗𝒆𝒄𝒊, 𝒗𝒔𝒖𝒅𝒆 𝒃𝒚𝒍𝒂 𝒌𝒓𝒆𝒗 𝒂 𝒋𝒂 𝒖𝒕𝒆𝒌𝒍𝒂 𝒅𝒐 𝒔𝒗𝒆𝒉𝒐 𝒑𝒐𝒌𝒐𝒋𝒆. 𝑵𝒂𝒋𝒆𝒅𝒏𝒐𝒖 𝒔𝒆 𝒐𝒕𝒆𝒗𝒓𝒆𝒍𝒚 𝒅𝒗𝒆𝒓𝒆, 𝒂 𝒃𝒚𝒍𝒂 𝒕𝒐 𝒎𝒂𝒎𝒂, 𝒄𝒆𝒍𝒂 𝒐𝒅 𝒌𝒓𝒗𝒆, 𝒍𝒂𝒑𝒂𝒍𝒂 𝒑𝒐 𝒅𝒆𝒄𝒉𝒖, 𝒄𝒉𝒗𝒊𝒍𝒊 𝒕𝒓𝒗𝒂𝒍𝒐, 𝒏𝒆𝒛 𝒏𝒆𝒄𝒐 𝒓𝒆𝒌𝒍𝒂 "𝒛𝒃𝒂𝒍 𝒔𝒆 𝒂 𝒖𝒕𝒆𝒄" 𝒋𝒆𝒏𝒐𝒎 𝒕𝒐 𝒅𝒐𝒓𝒆𝒌𝒍𝒂 𝒂 𝒕𝒂𝒕𝒂 𝒋𝒊 𝒗𝒛𝒂𝒍 𝒛𝒂 𝒗𝒍𝒂𝒔𝒚 𝒂 𝒕𝒂𝒉𝒂𝒍 𝒑𝒓𝒚𝒄. "𝒎𝒊𝒍𝒖𝒋𝒖 𝒕𝒆" 𝑷𝒐𝒔𝒍𝒆𝒅𝒏𝒊 𝒔𝒍𝒐𝒗𝒂, 𝒄𝒐 𝒋𝒆𝒔𝒕𝒆 𝒅𝒐𝒌𝒂𝒛𝒂𝒍𝒂 𝒛𝒂𝒌𝒓𝒊𝒄𝒆𝒕.. 𝑼𝒅𝒆𝒍𝒂𝒍𝒂 𝒋𝒔𝒆𝒎 𝒄𝒐 𝒓𝒆𝒌𝒍𝒂, 𝒛𝒃𝒂𝒍𝒊𝒍𝒂 𝒔𝒆 𝒗𝒛𝒂𝒍𝒂 𝒋𝒔𝒆𝒎 𝒗𝒔𝒆𝒄𝒉𝒏𝒚 𝒑𝒆𝒏𝒊𝒛𝒆 𝒄𝒐 𝒋𝒔𝒆𝒎 𝒔𝒊 𝒗𝒚𝒅𝒆𝒍𝒂𝒍𝒂 𝒂 𝒔𝒆 𝒔𝒍𝒛𝒂𝒎𝒊 𝒗 𝒐𝒄𝒊𝒄𝒉 𝒋𝒔𝒆𝒎 𝒖𝒕𝒆𝒌𝒍𝒂 𝒛 𝒅𝒐𝒎𝒖.

Právě teď sedím na patníku a nevím co se svým životem. Nevím kam mám jít... Nevím jestli ho mám ukončit.. Sedím tady úplně zhroucená, bez smyslu života. Nemám chuť nic dělat, nemám kam jít, nemám kamarády, nemám vlastně už nikoho, kdo by mi mohl pomoct. Jsem několik km daleko od domova, takže se nemůžu vrátit a ani bych už nechtěla. Bojím se že to od mamky byli poslední slova co včera v noci řekla. Už tady sedím hodinu, hodinu tady brečím a pořád jsem nevstala a neodešla. Všude procházelo několik lidí, ale bylo jim jedno, že na patníku sedí dívka, která brečí a je úplně v hajzlu, jenom se na mě dívají a procházejí dál. Pořád jsem přemýšlela nad včerejší nocí, co jsem mohla udělat, abych zachránila mamku.

Po chvíli se ke mně začal přibližovat vysoký muž, měl dlouhé černé vlasy a sem, tam bílý pramen, ale moc dobře jsem ho neviděla, prorože jsem měla uslzené oči. "Jsi v pořádku?" zeptal se a klekl si ke mně. Nic jsem neodpověděla jenom jsem kývla že ne, protože jsem nemohla nic vyslovit. On natáhl ruku a pohladil mě po ramenu. "To bude v pořádku, co se ti stalo?" Zeptal se starostlivě. "...némam kam jít" Řekla jsem trochu koktavě. Chtěla jsem mu říct o tom, co se včera večer stalo, ale nemohla jsem skoro nic vyslovit. "Můžu tě vzít ke mně, mám velký barák a určitě se tam pro tebe místo najde" řekl a u toho na mě pořád zíral. Nic jsem neodpověděla, jenom mi vzal věci a pomohl mi se postavit. Nastoupila jsem do jeho auta, bylo mi jedno jestli mě unese, protože stejnak už můj život neměl smysl. Když jsme dojeli na místo, tak moje oči se rozzářily jak krásný ten barák byl. "Tak pojď" řekl a otevřel mi dveře od auta "Nemusíš se bát" řekl a u toho se uchechtl. Když jsem vystoupila, vzal mi věci a šli jsme k velkému bílému baráku. Došli jsme k domu a on mi otevřel dveře "Tak vítej doma" řekl s velkým úsměvem na tváři. Když ty dveře otevřel a já vstoupila dovnitř, byla jsem překvapená, jak velký ve vnitř je. "Je to tu nádherné" řekla jsem a už se ve mě něco rozzářilo. "Pojď ukážu ti kde budeš mít pokoj" řekl a já šla za ním. Šli jsme po velkých schodech nahoru, až k velkému pokoji, skoro na konci chodby. Otevřel dveře a do pokoje mi položil všechny věci. "Buď tu jako doma, snad se ti tu bude líbit., kdyby něco budu dole s klukama" řekl a usmál se. "S klukama?" Zarazila jsem se. "Ano, zapomněl jsem ti říct že tady bydlí ještě 3 kluci, ale neboj jsou fajn" řekl a odešel. Já jenom stála a zírala na pokoj, byla tam obří manželská postel, velká skřín a jeden stůl. Šla jsem si vybalit věci a dát si je do skříně, pak jsem se převlékla do teplákú, černého crop-topu a mikiny. Lehla jsem si na postel a přemýšlela co budu dělat. Uvědomila jsem si, že ani nevím jak se ten kluk jmenuje, ale vypadá velmi mile. Nakonec jsem se rozhodla jít dolů za ním a za těma klukama o kterých mluvil.

Cestou jsem se kochala tím nádherným nábytkem a velkým prostorem. Chvíli mi trvalo, než jsem našla kde jsou, protože ten dům je vážně obrovský. Když jsem je konečně našla, všichni se zarazili a zírali na mě. "Ahoj.. já jsem Abigail.." řekla jsem, protože bylo trapné ticho. "Zapomňel jsem vám říct že tady s náma bude bydlet." Ozval se kluk který mě sem dovezl. "Aha.." řekl kluk s černými copánky trochu otráveně. "No já jsem Georg" ozval se kluk s dlouhými hnědými vlasy a šel mi potřást z rukou. "Já jsem Gustav" řekl kluk s černými dioptrickými brýlemi a taky mi šel potřást rukou. "No a já jsem Bill" řekl ten který mě tady dovezl. "Tome, ty nic neřekneš?" Řekl Bill a bouchl do kluka s černými copánky. "Jo.. já jsem Tom" řekl, trochu otráveným hlasem. Všichni vypadali velmi mile, kromě Toma, vypadalo to, jakoby mu vadilo, že tady jsem. "Klidně se mezi nás posaď, my tě neukousnem" řekl Bill a u toho se zasmál. Šla jsem si sednou vedle Toma, protože nikde jinde místo nebylo. Pořád na mě zíral, ale nějak jsem to neřešila. "Dáš si něco k pití?" Zeptal se Bill a já jenom kývla. Donesl mi kofolu a já mu jen poděkovala. Chvíli jsme si jen tak povídali, smáli se a já se dozvěděla spoustu věcí o nich, třeba, že jsou kapela Tokio Hotel.

Moc jsem vlastně ani za tu hodinu, co jsem tam s něma byla nenamluvila, protože jsem se docela styděla, takže jsem je jenom poslouchala a někdy se s něma i zasmála. Cítila jsem se s něma popravdě hodně komfortně a bezpečně. "Abigail, proč si vlastně neměla kam jít?" Zeptal se Gustav a u této otázky jsem ztuhla, nevěděla co odpovědět, moje tvář už nebyla tak veselá jako předtím. "No... musím první na záchod" řekla jsem a odešla. "Musíš jít rovně a v pravo, hned první dveře!" Zakřičel na mě Bill, protože věděl, že nevím kde to je. Když jsem došla na záchod sedla jsem si na podlahu a rozbrečela se, protože si vzpomněla na tu noc, nejhorší noc, kterou jsem kdy zažila. Netuším jak dlouho jsem tam byla, ale někdo na mě zaklepal. "Děje se něco?" Podle hlasu jsem moc nerozeznala kdo to je. Nic jsem neodpověděla, jenom jsem vzlykala. Když se otevřeli dveře, rychle jsem si otřela slzy a postavila se.

Byl to nečekaně Tom. "Ne.. nic se neděje" řekla jsem a vyletěla dveřmi, které za sebou nechal otevřené.

*Tomovo POV*

Slyšel jsem jak někdo na záchodě brečí, když jsem šel do koupelny. Zaklepal jsem a zeptal se, jestli se něco neděje, ale nikdo neodpověděl tak jsem otevřel dveře. Byla tam Abigal která se rychle zvedla z podlahy. Chtěl jsem se zeptat proč brečí ale rychle vyletěla dveřmi ven. Chvíli jsem tam stál, ale pak jsem se vrátil za klukama.

"Kde je Abi?" Zeptal se Bill. "Nevím, našel jsem jí brečet na záchodě, ale rychle utekla, když jsem otevřel dveře" Odpověděl jsem a sedl si na gauč. Popravdě na té holce mi nezáleželo, protože jí ještě neznám, takže mi bylo jedno proč brečela, ale i tak mi jí bylo z nějakého důvodu líto. "No, půjdu se na ní podívat, asi bude ve svém pokoji" řekl Bill a já jenom na to přikývl a on odešel

*Abigailino POV*

Běžela jsem rychle zpátky do svého pokoje, protože jsem vypadala hrozně, všude jsem měla řasenku a takhle jsem se za něma nemohla vrátit a ani jsem už neměla chuť se za nima vracet. Najednou mi někdo zase zaklepal na dveře, nevěděla jsem kdo to je, dokuď nepromluvil "Abi, to jsem já Bill, můžu dál?" Zeptal se a já mu šla otevřít dveře. "Co se ti stalo?" Zeptal se trochu vyděšeně, když viděl že jsem brečela. "Nic.." odpověděla jsem a sedla si na postel. "Mně lhát nemusíš, nikomu to neřeknu neboj, mně věřit můžeš" řekl a u toho se usmál. Chvíli jsem váhala ale nakonec jsem mu to všechno vysvěstlila. Když jsem to s pláčem dořekla tak mě obejmul a pak se ode mě odtáhl, aby se na mě podíval. "To bude v pořádku, neboj, můžeš tady klidně zůstat.. a je mi líto co se stalo, ale teď máš nás" řekl a znova mě obejmul. Nevěděla jsem co na to říct, protože mě to vážně zahřálo u srdce a byla jsem mu za to vděčná. "Moc děkuji" nakonec jsem odpověděla. "Jdu zase dolů za klukama, kdyby něco přijď nebo mi napiš" řekl a napsal na papírek svůj ig.

Když odcházel šla jsem do koupelny, se osprchovat a udělat si veškerou hygienu. Když jsem byla hotová, lehla jsem si do postele a koukala se na sociální sítě. Po hodině jsem si pustila písničky do sluchátek a snažila se usnout.

𝐒𝐧𝐚𝐝 𝐬𝐞 𝐯𝐚𝐦 𝐭𝐞𝐧𝐭𝐨 𝐩𝐫𝐢𝐛𝐞𝐜𝐡 𝐳𝐚𝐭𝐢𝐦 𝐥𝐢𝐛𝐢, 𝐣𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐮𝐣 𝐩𝐫𝐯𝐧𝐢 𝐯𝐲𝐦𝐲𝐬𝐥𝐞𝐧𝐲, 𝐭𝐚𝐤𝐳𝐞 𝐧𝐞𝐧𝐢 𝐮𝐩𝐥𝐧𝐞 𝐝𝐨𝐤𝐨𝐧𝐚𝐥𝐲, 𝐚𝐥𝐞 𝐣𝐞𝐬𝐭𝐥𝐢 𝐬𝐞 𝐯𝐚𝐦 𝐥𝐢𝐛𝐢 𝐭𝐚𝐤 𝐧𝐚𝐩𝐢𝐬𝐮 2.
-𝐒𝐨𝐟𝐜𝐚✭❦