I'M SORRY..-Tom Kaulitz

☆8☆

Když jsem přijel k nemocnici, tak Abi vytahovali na nemocničním lehátku ze senatky a já se k nim hned rozběhl. "Bude Abigail v pořádku?" Ptal jsem se, protože jsem se o ní važně bál. "Určitě ano" odpověděl jeden ze záchranářů. Celou cestu jsem vedle ní běžel se slzami v očích z toho, v jakém stavu byla. Došli jsme po velké chodbě ke dveřím a jeden záchranář na mě promluvil; "Promiňte, ale tam nemůžete, musíte počkat tady v čekárně" chtěl jsem něco říct, ale zastavil jsem se, když s Abi prošli dveřmi. Posadil jsem se na sedadla v čekárně a čekal, než budu moct jít za Abi.

Čekal jsem asi 3hod. a byl jsem fakt ospalej, takže jsem tam usnul. Probudila mě nějaká sestrička, která se mě zeptala na koho čekám, tak jsem jí odpověděl a ona mi řekla že už za ní můžu jít.

Vyskočil jsem ze sedadel a rozběhl se chodbou k jejímu pokoji. U dvěří jsem se zastavil a jenom na ně koukal. Měl jsem divný pocit. Tu holku jsem nenáviděl ale zároveň miloval. Zachránil jsem jí kvůli Billa a proto...protože mi na ní záleželo.. Chytil jsem kliku a pořádně jsem se nadechl, než jsem dveřmi vkročil do jejího pokoje. Stál jsem u dveří a koukal jak leží na nemocniční posteli. Měl jsem divný pocit, měla obvázanou hlavu a byla na kapačkách. Sedl jsem si na židli, která byla kousek od její postele a jenom na ní koukal. Po chvíli jsem vytáhl mobil a měl několik změskaných hovorů a zpráv od Billa.

𝐁:𝐊𝐝𝐞 𝐣𝐬𝐢?
𝐁:𝐇𝐚𝐥𝐨𝐨𝐨
𝐁:𝐒𝐭𝐚𝐥𝐨 𝐬𝐞 𝐧𝐞𝐜𝐨?
𝐁:𝐃𝐨𝐩𝐫𝐝𝐞𝐥𝐞 𝐨𝐝𝐞𝐩𝐢𝐬!
𝐁:𝐙𝐚𝐯𝐨𝐥𝐞𝐣 𝐡𝐧𝐞𝐝!
𝐁:𝐓𝐨𝐦𝐞𝐞 𝐝𝐨𝐩𝐢𝐜𝐢!

Hned jak jsem dočetl jeho spamy, tak jsem vyšel z pokoje a šel mu zavolat.

"No konečně"
"Mohl jsi mi zavolat dřív nebo aspoň odepsat!"

"Promiň...jsem ve Washingtonské nemocnici."

"Přijedem tam"

"Ne, je to zbytečné, je to skoro 8hod. cesty"

"No dobře...a piš mi"
"Jinak jak to dopadlo, a co Abi?"

"Reknu ti to, až přijedeme. ale zatím nevím co je Abi"

"Tak mi to pak zavolej"

Řekl a vypl to. Schoval jsem si mobil do kapsy a šel zpátky za Abi. Seděl jsem na zidli a pořád jenom přemyšlel, přemýšlel o ní...o Abi. Už jsem vzhůru tak 1den. Teda, jestli nepočítám ten 1,5hod. šlofík.

Jelikož jsem byl pořád unavený, usnul jsem na židli u Abi, s její rukou v mojem sevření.

*Abigailino POV*

Otevřela jsem oči a viděla jenom nějaké malé světlo. Podívala jsem se na svoje tělo, a hned jsem zjístila, že jsem v nemocnici. Byla tma, jediné světlo byla lapička na nočním stolku. Ohlédla jsem se kolem a nikdo v místnosti nebyl.

Uběhlo pár minut a já už seděla na posteli. Někdo otevíral dveře, moc jsem nerozeznala kdo to byl, protože mi třeštila hlava a viděla jsem rozmazaně. "Abi.." řekla postava ospalým hlasem. Jenom jsem zírala a snažila se rozeznat, kdo to je, než přišla postava ke mně. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila že je to Tom. Měl slzy v očích.. Obejmula jsem ho a ani nevím proč. "Tome" řekla jsem a začala plakat. Tom ocividně taky. "Abi..promiň, je mi to moc líto" řekl a u toho plakal. Pořád jsme byli v obětí. Bylo mi s ním tak dobře..nedokážu tomu uvěřit, že mi je s Tomem dobře a bezpečně. "Proč jsem tady.." řekla jsem a pořád plakala. "Šel jsem tě zachránit a našel jsem tě ve vašem domě" odpověděl a odtáhl se ode mě, aby se na mě mohl podívat. "Chci domů...do Bostonu" řekla jsem a pořád mi stékály slzy po tváři. Tom mě znovu obejmul a hladil mě po zádech. "Neboj, už pojedeme..." odpověděl mi.

O chvíli později do pokoje vešla sestřička. "Už jste vzhůru super. Jak se cítíte?" Zeptala se a měla lehký úsměv na tváři. "Trochu mi třešti hlava, ale jinak dobrý" odpověděla jsem. "Jak dlouho tu musí být?" Zeptal se Tom vedle mě. "Ještě si jí tu na den necháme na pozorování" odpověděla mu sestřička, když šla ke mně. "Ale my bydlíme v Bostonu a to je 8 hodin cesty" řekl Tom. "My víme, ale s tím nic nenadělám, omlouvám se." "Zítra tady k vám někdo příjde a potřebuje, aby jste mu odpověděla na všechny otázky" řekla sestřička než odešla.

Uběhlo pár hodin a už byl všední den, teď mi do pokoje svítilo denní světlo které mě probudilo. Otevřela jsem oči a rozhlédla se po pokoji. Viděla jsem Toma spát na židli, a byl vážně roztomilý. Podívala jsem se na hodiny a bylo už 8:13 ráno.

Po 2 minutách do pokoje vtrhla sestřička se snídaní, což zlůsobilo, ze to Toma probudilo. Sestřička mi položila snídaní na noční stolek a odešla. "Fuj, jak to může někdo jíst" řekl Tom svým ospalým hlasem a trochu se zasmál. Já se podívala na snídani a odpověděla; "No..to teda netuším"

Bylo už 11:09 a do pokoje vešel nějaký chlap. Očividně to byl ten, o kterém včera večer sestřička mluvila. "Dobrý den, já jsem Oscar a položím vám pár otázek" řekl a potřásl mi rukou. Vzal si židli která byla v rohu pokoje a dal si jí k mé posteli, aby se mohl posadit. "Co se u vás stalo?" Zeptal se a já chvíli jenik zírala.

Uběhla hodina a já mu vše řekla, ptal se mě na spoustu otázek, třeba, kolik mi je, kde bydlím apodobně. "A našli jste mámu?" Zeptala jsem se, když se zvedal ze židle a byl na odchodu. "Ano.." odpověděl a zastavil se. "Je vážně mrtvá?" Zeptala jsem se a už měla slzy na krajíčku. "...Je mi to líto, ale našli jsme jí v garáži s přostřelenou hlavou" odpověděl a v tu chvíli mi přiletěla ruka k ústům a já začala plakat. Tom mě hned obejmul a uklidňoval; "To bude dobrý" řekl a hladil mě po zádech. "Ne..nebude" odpověděla a dál plakala. "Je mi to vážně líto. Nashledanou" řekl Oscar a odešel. Hned potom přišla sestřička. Chtěla něco říct, ale viděla mě plakat v Tomovi náruči. "Je vše v pořádku?" Zeptala se mile sestřička. Nikdo neodpověděl, jenom jsem kývla hlavou že ne, není v pořádku. Což nebylo, vážně ne. "Přišla jsem řict, že dneska můžete opustit nemocnici" řekla sestrička a začala mě odpojovat ze všech strojů na kterých jsem byla napíchla ( nevím jestli to dáva smysl, ale snad to chápete)

"Abi pojď, vstávej, jedeme domů..do Bostonu" řekl Tom a odtahoval se o de mě aby se na mě podíval. Začala jsem vstávat z postele a vzala jsem si oblečení které jsem tam měla. "Počkej, zajdu do auta a dám ti aspoň moje čisté triko" řekl Tom, protoze věděl, že mám oblečení od krve. Tom odešel z pokoje a já si sedla na postel a čekala než příjde.

Uběhlo 5min. a Tom přišel do pokoje. "Na, tady" řekl, když mi podával jeho triko. Vzala jsem si ho a šla se převléct do koupelny. Když jsrm vylezla, Tom na mě jenom zíral. "Co? Vypadám jak debil no" řekla jsem a zasmála se. "Ne..sluší ti to, jenom ti je to triko, takové velké" řekl a taky se zasmál.

Odcházeli jsme z nemocnice a Tom mi otevřel dveře od auta, abych si nasedla. Když už i Tom seděl za volantem tak jsme vyjeli.

𝐒 𝐭𝐨𝐮𝐭𝐨 𝐤𝐚𝐩𝐢𝐭𝐨𝐥𝐨𝐮 𝐯𝐮𝐛𝐞𝐜 𝐧𝐞𝐣𝐬𝐞𝐦 𝐬𝐩𝐨𝐤𝐨𝐣𝐞𝐧𝐚𝐚😭 𝐩𝐫𝐢𝐣𝐝𝐞 𝐦𝐢 𝐧𝐮𝐝𝐧𝐚 𝐚 𝐳𝐚𝐫𝐨𝐯𝐞𝐧 𝐭𝐫𝐚𝐩𝐧𝐚, 𝐭𝐚𝐤𝐳𝐞 𝐣𝐞𝐬𝐭𝐥𝐢 𝐬𝐞 𝐯𝐚𝐦 𝐧𝐞𝐥𝐢𝐛𝐢, 𝐭𝐚𝐤 𝐬𝐞 𝐨𝐦𝐥𝐨𝐮𝐯𝐚𝐦, 𝐩𝐫𝐨𝐭𝐨𝐳𝐞 𝐣𝐬𝐞𝐦 𝐧𝐞𝐦𝐞𝐥𝐚 𝐦𝐨𝐜 𝐧𝐚𝐩𝐚𝐝𝐮, 𝐚𝐥𝐞 𝐝𝐚𝐥𝐬𝐢 𝐬𝐧𝐚𝐝 𝐛𝐮𝐝𝐞 𝐥𝐞𝐩𝐬𝐢.

𝐉𝐢𝐧𝐚𝐤 𝐜𝐡𝐜𝐢 𝐣𝐞𝐬𝐭𝐞 𝐫𝐢𝐜𝐭 𝐳𝐞 𝐧𝐨𝐯𝐞 𝐝𝐢𝐥𝐲 𝐛𝐮𝐝𝐨𝐮 𝐬𝐩𝐢𝐬𝐞 𝐯𝐲𝐜𝐡𝐚𝐳𝐞𝐭 𝐣𝐞𝐧𝐨𝐦 𝐨 𝐯𝐢𝐤𝐞𝐧𝐝𝐮 (𝐧𝐞𝐝𝐞𝐥𝐞), 𝐩𝐫𝐨𝐭𝐨𝐳𝐞 𝐦𝐚𝐦 𝐦𝐨𝐜 𝐬𝐤𝐨𝐥𝐲 𝐚 𝐮𝐩𝐥𝐧𝐞 𝐧𝐞𝐬𝐭𝐢𝐡𝐚𝐦, 𝐭𝐚𝐤𝐳𝐞 𝐬𝐞 𝐦𝐨𝐜 𝐦𝐨𝐜 𝐨𝐦𝐥𝐨𝐮𝐯𝐚𝐦.
-𝐒𝐨𝐟𝐜𝐚✭❦