Posedlá duše [DOKONČENO]

Den 1. Vyvrhel

Každé léto to bylo stejné, byla jsem nucená jet na tábor, kde jsem si měla najít kamarády. Aspoň tak to vždy interpretovali moji rodiče. Nebylo to tak, že bych nenáviděla lidi, ale raději jsem se vždy držela stranou a preferovala jsem být sama i když mě to občas frustrovalo, že jsem pořád sama.
Kufr jsem si hodila do zavazadlového prostoru velkého bílo modrého autobusu a šla jsem se rozloučit s tátou. Naposledy jsem ho prosila, aby mě nenutil jet, ale on byl neoblomný. Znechuceně jsem nasedla do autobusu, našla jsem volné místo u okna, abych tátovi mohla zamávat. Místo vedle mě zůstalo prázdné po celou dobu jízdy, což mi moc nevadilo. Když jsme odjížděli měla jsem divný pocit, velmi zlý a vtíravý, měla jsem chuť rychle zmizet. Pohled z okna na nádhernou prosluněnou přírodu nic neměnil, pocity zlých pohledů neustával. Šrum v autobusu se ztlumil, když jsme dorazili do kempu. Všichni jsme si vystoupili a vzali jsme si bágle, ostatní se rozběhli do chatek, jen já jsem zkoprněle stála na místě a hledala jsem kam se přifařit. „Tak pojď za náma!" zavolala jedna tmavovlasá holka z terasy jedné z krajních chatek. Jiná holka jí špejchla do boku loktem. Šla jsem za nimi a zabrala jsem si poslední volnou postel.
Chatky byly velké, u všech zdí stály dvoupatrové dřevěné postele, uprostřed se nacházel malý stůl se čtyřma židlemi, u dveří ven bylo ke zdi přbité zrcadlo. Má postel se nacházela přímo na proti tomu zrcadlu.
Sundala jsem si kšiltovku a začala jsem si vybalovat věci jako spacák, polštářek, pyžamo, notes na kreslení a pouzdro s pastelkami, fixami atd.. Za pár minut nás svolali na první setkání, kde jsme hráli hry na seznámení, všichni se na mě divně koukali. Nebo takový jsem měla aspoň pocit. Kdykoliv jsem se otočila slyšela jsem, jak si něci špitají, zlý pocit sice ustal, ale tohle bylo divné.
Na oběd byly masové koule s rajčatovou omáčkou. Po jídle jsme měli volno. V něm jsem se rozhodla si malovat, sedla jsem si na spací pytel a čmárala jsem blbosti do notesu, nevnímala jsem ostatní holky, když najednou jedna pronesla: „Hej ty! Proč se tak blízko koukáš na ten notes? Vždyť si zničíš oči." Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na vcelku pohlednou blondýnu. „Špatně vidím," promluvila jsem klidně a doufala jsem, že mě nechá být. Omyl! Nehodlala toho nechat. „A proč kmitáš očima? To je divný, měla by jsi toho nechat. Víš můj táta je doktor a říká, že se to dá odnaučit," při svém chytrolizování si namotávala na prst pramen svých vlasů. Pomalu jsem vydechla. „U mě to ale nejde," koukla jsem se na ní, do očí jsem jí sice neviděla, ale pach pohrdání byl cítit na hony daleko. „Ale dá, ty jsi jen divná a asi i líná," zachichotala se. Po minutě vstala a vyšla ven, protočila jsem oči a vrátila jsem se ke kresbě.
Po asi hodině nastaly další hry, užívala jsem si samotu, ale nešlo si nevšimnout podivných pohledů a špitání. Uvnitř jsem se uzavřela a rozhodla jsem se je ignorovat. Užívala jsem si hry jako takové. Jsem orostě vyvrhel, musím to přežít, bude to jen týden.