Posedlá duše [DOKONČENO]

Den 5. Ztracená duše

     Ráno jsem se probrala politá potem, né že by bylo horko, nýbrž v noci se mi zdála jedna noční můra za druhou. Takže jsem se ani moc nevyspala. Unavená jsem si vlezla do sprchového koutu a pustila jsem na sebe studenou vodu, po opláchnutí jsem si vyčistila zuby, oblíkla jsem se do černých kraťasů a béžové halenky, a šla jsem dolů na snídani. Táta připravoval míchaná vajíčka s párkem. „Dobré ráno," pozdravila jsem unaveně. „Dobré ráno, jak ses vyspala?" ptal se táta, když dával jídlo na talíře. „Blbě, měla jsem samé noční můry o jakési holce, kterou prý někdo na tom táboře zabil. Neví se ale, kdo to byl," sedla jsem si ke stolu. „To tě brzy přejde, musíš se dostat mezi jiné lidi a myslet na jiné věci. Kávu nebo čaj?" zeptal se, když zapínal stroj na kafe. „Kafe samozřejmě," pousmála jsem se. „Zkus někomu napsat a zajít ven," jeho rady byly dobré, ale tohle bylo mocnější než já.
     Po snídani jsem si sbalila kabelku a šla jsem ven. Měla jsem namířeno za jednou paní, která se zabívala duchy, tak jsem jí šla zkusit najít. Dorazila jsem před velký starý dům obklopený vysokým živým plotem. Znervózněla jsem, chtěla jsem odejít, ale něco mě na tomhle místě lákalo. Otevřela jsem rozvrzanou branku a vydala jsem se ke dveřím, kde jsem zazvonila na zvonek.
     Za skly dveří se zjevila středně vysoká postava, která otevřela. Přede mnou stála postarší paní. Na sobě měla květované modré šaty, bílé pantofle a vlasy měla v culíku. „Ach, cítím, že k tobě je připoutaný duch, asi to tě sem přivádí, viď?" zeptala se žena zdvořile, pokynula rukou, aď vejdu k ní domů. Uvnitř byl velmi starý oplískaný nábytek. Všude vysely křížky, stály kadidla a další zvláštní předměty. „Prosím, posaď se," pokynula paní k pohodlně vyhlížejícímu černému křeslu s polštářkem. Hbytě zmizela v kuchyni a donesla konvičku s čajem a hrnečky. Nalila mi i sobě, sedla si naproti mě. „Potřebuji pomoct, ta věc po mně něco chce, ale já nevím, jak to udělat," vysvětlila jsem svou situaci. „Ano, chce pomoct na druhou stranu, mohu ti pomoci, ale musíš si prožít, to co prožila ona," promluvila paní naprosto seriózně. „Proč? A jak to udělám?" zeptala jsem se chtivě. „Ta duše zemřela tragickou smrtí, chce vědět, že její příběh nebude zapomenut. A jak? To je snadné, pomocí meditace se to dá provést," vysvětlila klidně. Nevím co mně na ní tak fascinovalo, ale v tenhle moment jsem chtěla zkusit cokoliv. Nakonec jsem přikývla: „Dobře, udělejme to."
     Žena přikývla a pomalu vstala, z vedlejší místnosti přinesla rádio s kazetou, na zem položila malý kobereček a okolo něj rozsipala sůl na ochranu před démony. Jemně mě vzala za ruku a ukázala mi, že si mám sednout. „Teď zavřete oči a uvolněte se," promluvila klidně, „nyní se nacházíte na obláčku. Vaše energie se prolíná s energii duše, která Vás sleduje. S hlubokým nádechem se energie zesiluje a výdechem vyháníte všechny zlé vlivy, které ve Vás jsou. Monotóní dýchání mě pomalu dostalo do stavu, který jsem dokázala jen přirovnat k snění.
     Najednou jsem seděla v táboře na lavičce. Byla temná noc. „Hej Samaro!" chytla mě holka zezadu. „Už nám ubližovat nebudeš!" zjevila se další holka, chytla mé nohy a zvedla je do vzduchu. Najednou jsem letěla vzduchem do jezera. Cítila jsem ledovou vodu, jak mě objala, jedna z žen mi začala držet hlavu po vodou. Snažila jsem se zvednout hlavu, ale žádný z bojů nefungoval. Holky skandovaly: „Utopíme Samaru! Utopíme Samaru!" Mé slzy se mísily s vodou, život té holky mi proběhl před očima, když najednou jsem se teleportovala do nekonečného světla. „Chci aby pikaly," ozval se hlas té dívky. „Prosím, udej je," ozvala se znovu. „Neznám jména!" zvolala jsem do prázdna. „Ale znáš, nezměnily se," zjevila se ta holka přede mnou. Byla mi nápadně podobná, taky měla tmavé oči, vlasy a světlou kůži. „Mám jít na policii? Ti mi neuvěří!" obávala jsem se, holka jen zavrtěla hlavou: „Ano na policii, neboj uvěří ti." Najednou se zjevily temné dveře, které připomínaly tunel. „Už musím jít, mněj se! A děkuji," usmála se a vešla do stínu.
     V tu chvíli jsem otevřela oči. Už jsem neměla pocit sledování, bylo mi o dost líp, cítila jsem uvolnění a odhodlání. Zaplatila jsem ženě, poděkovala jsem jí a zmizela jsem ven. Zavolala jsem tátovi, aby mě potkal u policejní stanice. Vše jsem policistů vysvětlila a na konec, po několika výsleších, se přiznaly, že tu holku zabily ony. Překvapilo mě, jak rychle to šlo. Po několika dnech jsem již mohla v kludu spát a už jsem neměla žádné noční můry a ani mě už žádný duch nesledoval.
----------------------------------------------------
KONEC.....