Posedlá duše [DOKONČENO]

Den 4. Domov

     Stála jsem na břehu velkého jezera, nohy ponořenév chladné vodě. Najednou se z vody ale začala nořit hlava. Postava v bílých šatech, s černými vlasy v obličeji si to štrádovala ke mně. Chtěla jsem utíkat, ale nešlo se hnout, chtěla jsem křičet, ale nešlo ani to! Postava se vynořila z vody a stála přímo na proti mě, lehce pozvedla hlavu, její obličej byl v rozkladu, bulvy trčely ven a čelist vysela jen na vazech. Něco říkala, ale nebylo jí rozumět. Začala jsem ječet, řev se promítl i do reality a probudil mě. Křičela jsem i v realitě, byla jsem celá mokrá, jako bych vylezla ze sprchy. Pomalu jsem se zvedla a ztěžka jsem oddychovala. Rukama jsem si prohrábla vlasy, když jsem zase cítila pach rybiny. Opatrně jsem svěsila nohy dolů a nazula jsem si boty, když si mé oči zvykly na tmu, tak zpatřily otevřené dveře. V nich stála vysoká postava. „Dobré ráno," ozval se příjemný ženský hlas. „Volali jsme tvému otci, dneska po snídani pojedeš domů," oznámil hlas klidně. „Proč?" zeptala jsem se zmatená z událostí okolo mě. „Shledali jsme, že to bude pro všechny strany nejlepší, ty holky tě nenechají být a mi nedokážeme uhlídat, jestli ti ublíží nebo ne," vysvětlila vedoucí. Vlastně se tím přiznala, že nedokážou vyřešit šikanu jinak než poslat šikanovanou osobu pryč. „Dobře no," odpověděla jsem odevzdaně, smířila jsem se s krutým osudem. Měla jsem strach, co na tohle řekne táta. Jestli se bude zlobit, nebo to pochopí.
     Každopádně pro mě opravdu přijel, holky z chatky s úsměvem pozorovaly, jak odjíždím ve stříbrném Renoldu. „Promiň tati," zamumlala jsem poraženecky. „Za tohle se nemusíš omlouvat," pohladil mě lehce po vlasech, bylo vidět, že je mu to líto. Celou cestu domů jsem povídala, co mi ty holky provedly a co se všechno událo.
     Nemohla jsem přestat se usmívat, když jsem viděla své rodné město, konečně jsem byla doma. Doufala jsem, že na všechno budu moct zapomenout, že se vše srovná. Nejlépe mi bylo, když jsme zaparkovali u našeho dvoupatrového domu.
     V předsíni jsem se vyzula boty, přes obývák jsem se dostala ke schodům do prvního patra, kde jsem vlezla do svého pokoje. Táta mě následoval a dal mi tašku, řekl mi, abych si dala věci prát.
Můj pokoj byl vcelku velký, stylizovaný do černo červeno šeda. Když jste vešli, tak po pravé strané byla veliká skříň se zrcadlem. Po levé ruce byl kosmetický stolek, vedle něj byla komoda s televizína zdi, vedle na proti oknu stál velký rohový stůl s počítačem. Na proti se nacházela velká postel s plyšáky. Na nočním stolku mi ležel můj mobil, ihned jsem po něm hrábla a podívala jsem se, jestli mi někdo psal. No měla jsem spoustu nepřečtených zpráv, svižně jsem na všechny odpověděla.
     Po půl hodině na mobilu jsem si vybalila tašku, hodila jsem věci ke praní. V koupelně v prvním patře jsem si nechala napustit vanu horkou vodou s bublinkami. Brzy byla vana napuštěná a já jsem konečně mohla relaxovat. Vlezla jsem si do vnitř, horká voda mě obklopila jako teplá deka v zimě. Zavřela jsem oči, nechala jsem mysl uvolněnou a užívala jsem si každou vteřinu. „Pomoc!" vytrhl mě jemný hlas z relaxace. Oči jsem měla do kořán, srdce začalo poskakovat jako hopík a po těle se mi rozlehla husí kůže. Nevěděla jsem, jestli to bylo reálné nebo jen má představivost. „Haló?" promluvila jsem po chvíli neklidu, nikdo ale neodpověděl. Po pár minutách ticha jsem se znovu uklidnila, zavrtěla jsem hlavou a v hlavě jsem si myslela, že to byl asi jen sen.
     Po hodině jsem vylezla z vany, vypustila jsem vodu, nasadila jsem si župan a odešla jsem, s ručníkem smotaným do turbanu, do pokoje. Lehla jsem si na postel a na mobilu jsem hledala nějaké informace o tom kempu. Musela jsem zjistit, co byl zač ten duch, co po mně chtěl, odkud byl a proč jsem cítila ten zápach. Asi hodinu jsem hledala na Googlu, když najednou jsem narazila na článek o vraždě. Psalo se tam, že neznámá dívka byla zavražděná na kempu, kde jsem byla. Totožnost vraha zůstala neznámá. Její tělo se našlo na břehu jezera, kam jsme chodili. Úplně dole na stránce se i nacházely fotky, moje čelist spadla, když jsem jí viděla. Vypadala přesně jako ta holka, kterou jsem měla v noční můře. Tmavé rovné vlasy, světlá rozkládající se kůže, obličej v rozkladu, vykloubená čelist, bulvy vykoulené lehce ven.
Znechuceně jsem vypnula mobil, abych se na to už nemusela koukat, bylo mi jí líto, ale nemohla jsem nic dělat. Pak mně to ale došlo.... Co když se ten duch napojil na mě a teď mě sledoval až domů?! PRÁSK! Praštily sebou dveře od mého pokoje. „Sakra! Mělo tohle být ano?" zaburácela jsem nervózně, znovu mi začalo srdce bít jak o život. Cítila jsem chladný průvan, který jako by procházel mnou. Otřásla jsem se zimou, tohle asi mělo být ano. Musela jsem najít pomoc, nějaké médium nebo tak něco. Musela jsem se s tou duší nějak spojit, ale nechtěla jsem to dělat sama. Ještě bych mohla něco pokazit.
     Vlítla jsem na internet a hledala jsem média v mém městě, byla jsem odhodlaná to jednou pro vždy ukončit, chtěla jsem té duši pomoct a nehodlala jsem couvnout.