Posedlá duše [DOKONČENO]

Den 2. Samara

     Ráno... Začátek dne... Holky z chatky se zděsily, když si všimly, že jejich boty jsou trošku poházené. „Asi jsem zase byla náměsíčná, občas totiž chodím ze spaní," vysvětlila jsem klidně, na rozdíl od pochopení se ale dostavily vyděšené pohledy. „Takže ty jsi byla u mé postele? Ježíši! Ještě že spím na vrchu!" vyšilovala blondýna. „Mluv za sebe! Já jsem dole!" přidala se jedna z brunetek, „To je děsivý!" začala ta třetí ječet, jak kdybych je snad vraždila nebo co. Mé oříškové oči se obrátily v sloup, nechápala jsem, co je na tom tak děsivého, „vždyť jsem jen chodila, to nic není," vysvětlovala jsem, ale napětí neustalo. „No jen aby!" poklidila si blondýna své boty. „A co bych vám jako měla udělat?"
„Mohlo se stát cokoliv! Třeba by tě mohlo napadnout jednu z nás začít škrtit, nebo jednu z nás ubodat!" Vyvalila jsem oči nad touhle bláznivou myšlenkou, teď už jsem opravdu nic nechápala. „Tady se někdo moc koukal na horory," usmála jsem se při odchodu z chatky. Po cestě na snídani mě všechny předběhly a odstrčily mě na konec fronty. Jídelna byla veliká, s mnoha velkými stoly, já seděla úplně v tom nejvzdálenějším rohu úplně sama. Holky si totiž sedly tak abych se k nim nemohla přidat.
     Po jídle nás svolali vychovatelé a oznámili nám, že jdeme k jezeru na procházku. Cesta vedla zkrz temný les, no a jelikož špatně vidím, tak jsem často zakopávala o kořeny stromů. „Ani chodit neumí!" smály se mi holky z chatky. Raději jsem jim na to nic neřekla. Nebylo co říct. Zkusila jsem se co nejvíce soustředit, abych už nezakopávala, ale bohužel to na 100% nešlo. Vždycky se se na zemi zjevil nějaký neviditelný hadovitá větev, aby mi znovu podkopla nohu.
     Až na místě jsem se konečně mohla podívat na nádherný travnatý palouk s velkou vodní plochou, která odrážela jasné nebe. Obloha byla zářivě modrá, paprsky slunce mě hladily po tvářích a lehounký vánek si pohrával s mími kaštanovými vlasy. Vyzula jsem si boty a sedla jsem si na okraj vody, tak aby mi vlnky mohly utíkat přes nárty nohou. Zavřela jsem oči a na chvíli jsem přestala vnímat realitu, když najednou jsem cítila jak mě někdo zezadu kopl, ohla jsem se nad vodu, najednou mi velká ruka objala hlavu a sklopila mi jí tak aby obličej zůstal pod vodou. Ta holka něco křičela, ale v ten moment jsem se soustředila jen na zápas o život. Voda se mi dostávala do uší, nosui a na konec i do úst, nemohla jsem zvednout hlavu, ani dýchat, ani nic. Bezmoc se mi vlila do srdce jako temná deka, když konečně ruka povolila. Prudce jsem zvedla hlavu a začala jsem vykašlávat vodu. „Aaaa! SAMARA!!!" začaly holky křičet, ostatní se začali smát. Pomalu jsem vstala, hněv mi proudil krví. „Já nejsem Samara! Tohle není hezký!" křičela jsem. „Buhuu a co jako chceš dělat?!" žduchla mě jedna z holek do vody a podkopla mi nohy, abych spadla. Oblečení nasáklo vodu, ani milimetr už nebyl na mě suchý. Nechápala jsem, proč to dělají. Po dalším smíchu odešli, bezmocně jsem se schoulila do klubíčka, vlnky se lámaly o mé tělo, pomalinku jsem vstala. Pomalu jsem si vyždímala věci, abych nebyla jak vodník a šla jsem si sednout dál od vody, abych aspoň trochu oschla.
     Zírala jsem na vodní hladinu, když jsem si vzpomněla že tuhle noc bude úplněk. Zase budu náměsíčná a ty holky se znovu budou bát. Ale ať se klidně bojí, za to, co mi dnes udělaly, si zaslouží mít strach. Ušklíbla jsem se nad tou myšlenkou, když najednou jsem cítila, jako by mě někdo sledoval. Obrátila jsem zrak k lesu, nic jsem neviděla, ale pocit nejistoty se zvyšoval, chupy na zátylku se vzpřímily a srdce mi začalo bušit jak o život. Cosi mě sledovalo, stín v lese se náhle pohnul, skryl se za kmenem stromu. „Haló?! Kdo je tam?!" vstala jsem a udělala jsem několik kroků k hranici porostu. „Ne, takto v hororech každý umře," zavrtěla jsem hlavou a otočila jsem se na patě k rybníku, bez ohledu na mé tělo jsem šla pryč od okraje stromů.
     Zbytek dopoledne jsem se držela od ostatních táborníků dál, nechtěla jsem totiž vyprovokovat další incident.
     Po obědě jsem se uvelebila na travnaté zemi mezi velkými kořeny obrovského stromu s notesem a pouzdrem. Zhluboka jsem se nadechla, nechala jsem vůně přírody naplnit mé nozdry a začala jsem si kreslit. Celý polední klid byl neobvykle tichý a nic neobvyklého se nedělo. Jen jsem občas měla pocit, že mě někdo sleduje, ale to se mi dařilo ignorovat. Byla jsem šokovaná, když jsem zjistila, že si celé odpoledne holky daly pokoj, nic mi neprovedly, což bylo divné, ale byla jsem za to ráda.
     Úplněk způsobil, že jsem nemohla večer usnout a tak jsem sledovala holky, jak hrály karty. Párkrát mě napadlo na ně promluvit, ale velmi rychle jsem to smetla z mysli. Nechtěla jsem s nimi nic mít, když se chovaly tak jak se chovaly.
„Přestaň na nás civět Samaro!" křikla jedna z holek na mě. „Nejsem Samara!" křikla jsem naštvaně. „Aaa! Ona chce nás zabít pohledem!" vyjekly všechny najednou. Zavrčela jsem a otočila jsem se zády k nim. Byl slyšet úlevný výdech a jedna z nich nafoukaně pronesla: „A takto zůstaň.."
Zlostně jsem skřípala zuby, když najednou začala jedna z holek strašně ječet „NĚCO SE MĚ DOTKLO!!!"
„To byla Samara!!" najednou se zaslánlo světlo, což způsobylo ještě větší řev: „AAAAA!!!!!" Tentokrát jsem se lekla i já, srdce mi bušilo jako zvon, u zrcadla jsem viděla stínovou postavu, kterou viděly asi i dívky, jelikož se od tama snažily dostat co nejdále. Žárovka začala blikat a řev se rozléhal chatkou jako plyn v plynové komoře.
     „PROSÍM DOST!!" zakřičela jsem bezmocně a v ten moment vše ustalo. Najednou byl klid, žádné blikání světel, nic se už nedělo. Čtyři páry očí mě bodaly, jako by to snad byla moje vina. „Je to Samara...," špitla bruneta, po tomhle holky neusnuly, celou noc se choulily v jedné postely s rozsvícenými svítilnami.