Dvůr Stínů a Strachu II.

Kapitola II.

Neměla v úmyslu usnout, ale nedokázala tomu nijak zabránit.

Jako by její tělo nepatřilo.

Když se probudila, byla Rhena s polévka zpět.

Musela určitě přinést novou, neboť z ní ještě stoupala pára.

Necítila vůni polévky, když ji položila na tác před ní, ale cítila uklidňující teplo, když jí sklouzla do krku ihned po prvním soustě.

Rozhodně se jí ulevilo, nebyla schopná sníst cokoliv jiného než polévku což Rhena poznala téměř okamžitě.

Jiné téměř nedokázala udržet v sobě.

Vidět jejího otce stále v pokoji bylo nové, protože obvykle nemohl zůstat příliš dlouho.

Amarantha ráda nacházela nové a nové způsoby, nikdy ho nenechala zůstat dlouho v jeho pokoji nebo mu nedat žádnou možnost si odpočinout.

Možná, Amarantha že  byla skutečně pryč ale škody které stihla udělat byly stále velmi čerstvé.

Zasloužila by si víc trpět, pomyslela si Ilaria, když musela přestat jíst, aby si mohla odkašlat.

Slyšela, jak si Rhena a její otec tiše povídají, ve vedlejší místnosti když pomalu jedla.
Položila tác na stolek vedle postele, i s miskou stále napůl plnou a cítila, jak ji něco šimrá na ruce.

Ten hloupý malý plamínek stínového ohně.

Praštila ho jako otravný hmyz, ale než ho zasáhla přeskočil na čelo postele.

Povzdechla si když jejím tělem projela bolest, jak se snažila pohnout směrem k němu.

Přesto bojovala s drobným úsměvem, neboť to nebylo poprvé kdy se pramínek její moci objevil sám od sebe.
Hravě vyskočil opět jejího dosahu a pak zase zmizel.

Přestalo to, až když začala prudce kašlat.

Unaveně klesla zpět na postel, do hromady polštářků které byly překvapivě i na zemi.
Chvíli přemýšlela jestli je tam nechodila během nočních můr, nebo tam byly úmyslně pro případ že by z postele spadla.

,,Ilario," její otec jemně upoutal její pozornost s rukou za zády, ve které něco držel.
Rhena byla zase pryč a nechala ji a jejího otce o samotě, chápala to přeci jen měla i své starosti a povinnosti.

,,Mám pro tebe malé překvapení, sice je na něj trochu brzo ale aspoň budeš mít čas si na něj zvyknout."

Rád si schovával překvapení za zády, vlastně do dělal od doby kdy jí bylo deset.

Obvykle to byly sušenky nebo jídlo, které nebylo otrávené a pocházelo vždy od někud kam ho Amarantha poslala.

Přesto překvapení nikdy moc nemusela, ale bylo to spíše tím že většina překvapení která nepocházela od otce nebo jejich přátel byly spíše mrtvá těla těch která znala.

,,Podle léčitelky by jsi měla ještě zůstat nějaký čas v posteli, a tak mě napadlo že až ti bude lépe mohl bych ti splnit jedno z tvých přání," řekl s úšklebkem a jakým si plamenem divokosti v očích, když se posadil na postel před ní.
S rozmachem zvedl krabici, která byla poměrně velká a tak její myšlenky že by to bylo něco k jídlu se naštěstí nesplnily…

Nemotorně otevřela krabici, která naštěstí nebyla nějak ovázaná například mašlí což jí práci usnadnilo.

Předklonila hlavu aby se podívala dovnitř.

Uvnitř se nacházel černý, jednoduchý bojový oblek podobný těm které zahlédla na obou válečnících když sem dorazily.

Tenhle se sice lišil, ale jedna věc ho přeci jen odlosila o něco více.

Nebyla na něm zřídla.

Podle otcových slov je nepotřebovala stejně jako on, i když u ní to bylo částečně způsobené i něčím jiným.

To nebylo jeho obvyklé překvapení, nikdy předtím jí něco takového nedal, zbraně sice dostala ale tohle bylo něco co si jako malá představovala že oblékne.

Byla rozhodně překvapená, že něco takového sehnal.
Přeci jen byly ve Velarisu jen krátce, a také ona sama rozhodně žádný prcek nebyla. Bez pár centimetrů měla téměř dva metry, takže se i na svého otce dívala z výšky.

Ilaria nevěděla, co si s takovým překvapením počít.

Váhavě vzala vrchní díl obleku do svých rukou.
Byl překvapivě lehký, přesto poznala podle dotyku že i přesto byl pevný.
Z tmavé kůže, která byla tak tmavě hnědá až vypadala spíše jako černá.

,,Jak? Kdy jsi to stihl nechat udělat, neříkej že jsi šel normálně cen a někde ho koupil."

,,Už jsem ho měl v plánu dlouho nechat ti ho jednou udělat, ale po tom co se stalo když jsem tam nebyl jsem s jeho výrobou Našel jsem to na trhu k tvým narozeninám," řekl s malým úsměvem, neboť jeho tvář byla stejně bledá jako ta její, stazená do bolestivého výrazu.

,,Moje narozeniny? Už jsi mi dárek dal, nechci si je připomínat. Aspoň né své letošní, chci na ně zapomenout."

Sledoval každý její pohyb, jako by se bál že je křehká a může se kdykoliv rozbít, než jí odpověděl.
,,Dobře, jak si přeješ. Tohle je však něco, v čem se musíš rozhodnout sama od sebe."

Pohladil jí po ruce, na které podle všeho vyměnil někdo obvazy když spala.

Sledovala s jakou pečlivostí jí někdo ošetřil ruce, i přesto věděla že jí zůstanou obě ruce poznamenané jizvami.

Konec obvazu na kterém si dal někdo víc práce, byl rozstřepený okraj jako by dýka byla tupá.

Kde je její dýka?

Víc se posadila a zjistila, že se jí točí hlava, otec ji tlačil, aby si lehla na polštáře, kašlala a oči slzely tlakem.

Ne.

Nechtěla si lehnout, Ilaria chtěla svou dýku, ale nikde ji neviděla.

Její oči rozmazané od slz jí příliš nepomohly.

Myslela si, že si ji vzala sebou.

Spadla jí?

Nebo upustila?

,,Co se děje Hvězdičko?"hlas jejího otce byl přímo tam, když se snažila rozhlédnout kolem sebe.

,,Asi jsem ztratila dýku, tu kterou jsi mi tehdy dal. Ale přísahám že sem myslela, že jí mám sebou když jsme odcházeli z pod Hory."

,,Tvoje dýka je přímo tady," řekl, vytáhl ji z podlouhlé skříňky, a podal jí ji.

,,Nechal jsem jí opravit u jednoho známého, je kovář v jednom ze zdejších táborů."

Nebyl rád že dýka kterou jí daroval a kterou málem dvakrát zemřela, byla stále v její blízkosti.

Bylo dobře vidět že litoval, že jí kdy své dceři daroval a místo toho ji raději nevyhodil.

Zkontrolovala si ji, než se otočila, aby si zasunula dýku pod polštář přesně tam, kde to chtěla, obzvláště po tom všem, co se stalo pod Horou.

Tiše se na ni díval.

Po tváři mu sklouzla slza a ona se natáhla, aby ji setřela.

Popadl její ruku do své mnohem větší a se smutným úsměvem ji políbil.

,,Co je špatně?"

Zeptala se s kašlem, který jí stále trápil.

,,Nic," řekl a zastrčil jí vlasy za ucho. Oči se jí začaly znovu zavírat, její tělo bylo unavené tím, co se dělo.

Daň za bývalý život tam, si nyní vybíral svou daň.