Dvůr Stínů a Strachu II.

Kapitola V.

,,Ty máš Ilario křídla?"
Zeptal se Cassian přímo na rovinu, zatím co téměř všichni dojídali snídani.
Vedle běžných otázek které pokládali, se občas objevila nějaká kterou dříve považovala pouze za osobní.
Ale dobře věděla že přišel čas, aby se naučila žít volně a říkat co chtěla nebo nechtěla bez většího omezení.

,,Ano mám, ale naučila jsem se je raději skrývat," položila sklenici z vodou, a jen sledovala překvapený výraz ostatních u stolu.

,,A víš jak létat? Pochybuji že tam byl nějaký čas, aby ses to mohla naučit.

,,Neumím, na tohle tam nebyl žádný prostor. Stěží jsem zvládla letět kousek, než sem měla pocit jako kdyby mi chtěla upadnout a záda hořet

,,A také to bylo riskantní, kdyby si na ně náhodou vzpomněla že je má."
Ani jeden jí nehodlal oslovit jménem, nikdy pro ně nic neznamenala a nyní byla bez tak navždy pryč.

Ilaria pohlédla na svého otce, který se jí nyní zdál o něco málo zdravější než když odešli z pod Hory.
Jeho tmavé kruhy pod očima začali pomalu blednout, narozdíl od těch jejích které se jí zdáli že mají pořád tu stejnou barvu.

,,Divím se že při tom zemřela," řekla arogantně Mor, když se přestala cpát pečivem poté co si všimla že Rhysand ani Ilaria se svého jídla téměř nedotkly.

,,Malém prý ano," zavrčel natolik, až se uklidnil v moment kdy Ilaria natáhla ruku a položila jí na tu jeho kterou měl sevřenou v pěst.

,,Mohli bychom se o ní aspoň teď bavit?"
Poprosila tiše Ilaria a ostatní jen přikývly, než nakonec odpověděl za všechny Azriel.

,,Samozřejmě," dodal tiše, stejně jako předtím Ilaria.

,,Taky bych to uvítal, aspoň tady."

,,Pokud budeš chtít, můžeme tě naučit létat," nabídl z ničeho nic Azriel, když se nenápadně díval na rukavice která měla Ilaria.
Nikdo jiný u stolu je neměl, dokonce ani on a to byly jeho ruce poznamenané spáleninami.
Nemusela se ptát zda v tomhle má pravdu, protože jich takových viděla už spoustu.
Přesto malá část tam někde uvnitř jí samotné byla zvědavá, jak k nim přišel.

,,Ano, budu moc ráda," vděčně se na něj usmála, zatím co Rhysand to vše společně s Mor, Cassianem a Amren tiše sledovali.

Druhý válečník však nechtěl podle všeho zůstat pozadu, takže se do konverzace těch dvou okamžitě zapojil.

,,Pokud se chceš naučit létat s Azrielem, tak budeš potřebovat hodně štěstí
Je to náročný učitel, aspoň co se týká létání."

,,Spíš všeho," podotkla Amren a zamrkala na Azriela, který jí v tomhle případě zcela ignoroval jako by tam ani nebyla.
Když se tak otcova pobočnice podívala na ní, nedokázala Ilaria popsat pocit který v její přítomnosti měla.
Ale rozhodně nebyl příjemný, podobal se tomu který pokaždé měla když byl v její blízkosti například takový Ator nebo jeho muži.

,,Mě to nevadí, jsem na to zvyklá," pokročila rameny, a děkovně na Azriela i Cassiana kývla a věnovala jim letmý úsměv.

,,Tak to jsi jedna z mála kteří to řekli, většina si stěžovala," podotkl Rhysand, zatím co se pobaveně a zároveň vděčně usmíval nad chováním svých bratrů ke své dceři.
Ani Ilaria to neuniklo, že se chovali jako kdyby byla malé káčátko které chce každý sežrat.

Ale byla to vítána změna, tohle bylo chování které předtím zažila jen z řídka a tak za to byla vděčná. Jen se bála aby takhle změna, nezačala být až příliš svírající pro někoho kdo chtěl víc svobody než měl předtím.

,,Zvyklá?"
Ilaria nechápala proč byl Cassian tak překvapený, když použila tohle slovo jako by se něco mělo dít.

,,Učila jsem se základy, když jsme měli čas," vysvětlila rychle, aby se z toho nestrhla debata která by vedla tam kam nechtěla.
Jenže bylo pozdě, uvědomila si v ten moment kdy Rhysand sevřel její ruku kterou měla stále položenou na té její.

,,A i tak to nestačilo," zavrčel natolik, až měla pocit že kdyby mu řekla kdo jí to udělal hnal by se klidně sám do Hybernu aby ho zabil a bylo by mu jedno zda se mu něco stane.

Kdyby jí tehdy nebodnul, nějak by se zvládla odplazit zpátky do pokoje, rychle se sebe dostat vše co na ní zanechal.
Dokonce by se určitě zbavila i důkazů, a modřiny se škrábanci by svedla pouze na to že se do něčeho připletla.

,,Co si tím myslel?"
Azriel se na Rhysand tázavě podíval, ale než stačil odpovědět tak ho předběhla Ilaria.

,,Táta tím nic teď nemyslel," pohledem ho žadonila aby v téhle konverzaci nepokračoval, věděla že zatím co ona to bude popírat a snažit se zapomenout, on si to bude neustále vyčítat že tomu nezabránil.

Nebyla to chyba ani jednoho, ani jeden nemohl tušit že se to stane.

,,Spíš jsem to myslel obecně, než teď nějak konkrétně."

,,Měli by jste vyrazit, dnes to vypadá že bude pršet podle těch mraků. Ani bych se nedivila kdyby přišla bouřka," navrhla Mor, která vstala a přešla k otevřenému oknu aby se podívala na černá mračna táhnoucí se od hor.

,,Máš pravdu, Ilario můžeme jít dnes nebo to přesuneme pokud se na to necítíš."

Ta však zavrtěla hlavou, chtěla aspoň za chvíli z domu obzvláště pokud mělo pršet.

Milovala déšť a ještě víc bouřku, která se zdála že nejspíše přijde podle toho jak těžký vzduch byl.

,,Ne, můžeme klidně vyrazit. Když už nic jiného, tak se aspoň krátce projdeme."

,,Dobrá, tak vyrazíme. Mám v plánu ti toho spousta ukázat, teď je to i tvůj domov a měla by jsi ho poznat."
Než se stačila vůbec nadechnout, byl její otec na nohou a jeho nadšení v očích se nedalo přehlédnout.

,,Užijte si to," zvolali všichni, než se začali bavit mezi sebou tak tiše že to ani Rhysand ani Ilaria neslyšeli.
Sice by bylo jednoduché vlézt jim do hlavy a zjistit to, ale ani jeden z nich to neudělal.

,,Vy nejdete?"

,,Kdepak Ilario, bohužel musím něco mít hotového než se vrátíte a tyhle tři by vám akorát překáželi," s těmi slovy oba Mor div násilím nevystrkala ze dveří, které následně za nimi s hlasitým prásknutím zavřela.

,,Dělá tohle často?"

Rhysand se na ní zazubil od ucha k uchu, když uviděl její pobavený výraz který byl od srdce.

,,Jo dělá, a řekl bych že teď častěji než kdy dřív."