Když Killian odcházel od otce, zpracovával jeho rozhovor s ním snad ještě dýl, než když odcházel minule po tom, co se dozvěděl o jejich komunikaci s Arsenem.
Přišel do otcových komnat a kodexem v ruce. Ukázal na to místo, kde stálo hradní stráž i voják ve službě musí... "Tady. Mezera v kodexu. Takhle mimo Arsenovu službu spolu můžeme mluvit jak chceme."
Jeho otec shlédl na knihu a uchechtl se. Uchechtl. Pak se vrátil k té, kterou sám četl.
"Nic mi k tomu neřekneš?" naléhal.
Jeho otec zaklapl svou knihu. Pak vzal od Killiana kodex a ten zavřel taky. "Nebudu ti bránit v tom mít dobrého přítele, Killiane."
Killian nakrčil obočí. "To je přesně to, co jsi udělal. Nastavil nám zpátky hranice, přes které Arsen už znovu nepřejde. A zrovna příjemné to není."
"Chtěl jsem, abys přemýšlel. Abys to nevzdal, abys přišel na způsob, jak tu situaci strategicky vyřešit. Jako budoucí král tohle budeš dělat hodně. Říkal jsi, že jsem ti toho moc nepředal. Někdy ti ale dávám víc, než si myslíš."
Několikrát naprázdno otevřel pusu. Dělal si srandu, že? Celé to bylo jen divadlo, jak ho donutit přemýšlet? "To jsi neudělal."
"Co bych byl za krále, kdybych řešil takovou malichernost jako to, že mluvíš neformálně se svým strážcem? Pamatuješ si na Azraela? Taky jsem měl k němu blízko, byl to můj přítel. Taky jsme spolu mluvili neformálně."
Azrael byl otcův osobní strážce do doby, než Killianovi bylo pět. Tehdy zemřel při jednom z vojenských tažení, které vedl. Killian si nepamatoval ani tolik ho, jako spíš to, co se dělo po tom. Otec neopouštěl svou kancelář snad týden v kuse a s nikým nechtěl mluvit.
"Proč tohle celé?" nechápal stále Killian.
"Mám o tobě pochyby, někdy ano. Mám pocit, že jsi netrpělivý, že nebojuješ dostatečně, když něco chceš. Všiml jsem si, jak tvé pouto s Arsenem sílí a rozhodl jsem se toho využít. Nebudu se ti omlouvat. Našel jsi řešení, na které jsem ani nepomyslel a za to máš mé uznání. Jsi princ, jsi někdo, kdo může dávat rozkazy. A jestliže Arsenův rozkaz zněl tak, aby s tebou nemluvil formálně, nechť je tomu tak. Upřímně, když jsi tehdy odcházel, myslel jsem, že to vzdáš. Jsem rád, že jsem se mýlil."
Killian nevěděl co říct už jen proto, že tohle nebyl ani jeho nápad, ale Arsenův. On sám vzdal hledání řešení, jak by to mohlo u jeho otce projít, zkrátka se vydal tou cestou, že se pokusí přesvědčit Arsena, ať v soukromí pokračují. Nebyla to jeho práce, nebyl to on, kdo by měl slyšet pochvaly.
Ale nic neřekl. Potřeboval mít otce na dobré straně, nemusel mu potvrzovat, že jeho syn je slabý.
Jeho otec samozřejmě nevěděl, jak moc tohle celé rozhodilo Killianovy emoce, protože si myslel, že jde čistě o přátelství. Nevěděl, co se stalo těsně předtím, než pro ně Davian přišel.
Davian. No jasně. "Jak ses to vůbec dozvěděl?" zeptal se ještě.
"Strážce mi to řekl."
"Který?"
Král se lehce uchechtl. "Nemám tušení. Nějaký malý, blonďatý. Proč?"
"Proč? Abych věděl, kdo donáší na prince, ne?" odfrkl si. Davian ale nebyl blonďák a už vůbec ne malý.
"Myslím, že spíše šlo o to ublížit Arsenovi. Já se toho uchopil trochu jinak."
"To vidím," zamumlal Killian. Nejraději by otce zabil (obrazně). Tu frustraci, kterou cítil poslední dny, nemohl ani slovy popsat.
