Arsen první hodinu cesty jel pohledem zabodnutý na jedno místo a všechnu vůli koncentroval na snahu, aby udupal všechny emoce hluboko v sobě.
Nebál se jít do boje. Bál se toho, jak moc ublíží svým sestrám a Killianovi v případě, že zemře.
Snažil se zadržet slzy, přesto si pořád dokola v hlavě přehrával to, jak ho Killian objal před celým dvorem. Jak mu Arsen zašeptal, že ho miluje, zatímco se mu Killianov slzy prosakovaly do uniformy.
Už věděl, proč se tolik vojáků, tolik strážců rozhodlo žít o samotě. Láska bolela. Především v momentě, kdy měli odjet do války. Byl ale rozhodnutý udělat všechno proto, aby Killian neslyšel jeho jméno v ranním seznamu padlých vojáků. Aby ho nemusel nutit to říct jeho sestrám.
Otočil se na jezdce vedle sebe. "Tak? Znáš mé sestry už pět let?"
Caelan přikývl. "Dá se to tak říct. Od toho, co jsem nastoupil do Akademie, jsem je sotva viděl, samozřejmě."
Caelan byl nejmladším členem jejich jednotky. Kdyby do toho Arsen mohl kecat, nebral by ho sebou. Vždyť měl ještě celý život před sebou, nemusel ho riskovat už teď. Jejich jednotku ale sestavil první generál. I jeho do této jednotky přiřadil on.
"Kolik ti tedy bylo, když ti zabili otce?"
"Necelých dvanáct," odpověděl.
Arsen zamyšleně přikývl. "A jak ses poznal s Nayou a Cyrou?"
"Na trhu. Chodil jsem s mámou. Po otcově smrti jsme tam byli skoro každý den a jeden den jsme se usídlili vedle Nayi. Moje matka jí pomohla, když jí začal obtěžovat jeden muž a snažil se jí podplatit. Byl to přibližně rok po otcově smrti, myslím."
Arsen stáhl rty do úzké linky. Bylo tady tolik věcí, co nevěděl. Nevěděl, že Nayu někdy někdo obtěžoval. A ani asi nechtěl vědět, o kolika případech nevěděl.
Bodlo ho u srdce. Odešel do Akademie, když mu bylo patnáct, nechal tak patnáctiletou Nayu a desetiletou Cyru o samotě. Věděl, že výplaty, které dostával, jim neuvěřitelně pomohly, přesto tohle bylo vždy něco, co ho tížilo.
Myslel na ně, když nastupoval, když Akademii dokončil. Myslel na ně na jeho první veřejné akci, kde stál hradní stráž a kde ho mohly také vidět. Myslel na ně i tehdy, když se začal zamilovávat do prince, protože už jeho mysl neokupovaly jen ony, ale přidal se k nim Killian. A nejprve mu to přišla jako zrada.
Jenže pak zjistil, že jeho city jsou opětovány. Přišli na to, jak přes to všechno fungovat. I když to znělo špatně, válka jim v jejich vztahu pomohla tím způsobem, že Killianova snoubenka, princezna Saija, zůstávala kvůli bezpečnosti ve svém království a přesun jednoho z nich do království toho druhého by byl zkrátka až moc nebezpečný.
Pak si uvědomil, že Killian se pro něj stal stejně důležitým, jako Naya s Cyrou. A najednou měl tři lidi, kvůli kterým zkrátka zemřít nemohl.
"Děkuju," odpověděl nakonec po dlouhém myšlenkovém pochodu. "Že jste jim pomáhali."
Caelan lehce přikývl. "Byla to taková samozřejmost, bylo to vzájemné. I ony nám hodně pomohly, zůstaly jsme na všechno s mámou samy."
"Nemáš sourozence?"
Zavrtěl hlavou. "Jen mámu."
Arsen si povzdechl. Bylo tak nefér, aby někdo tak mladý šel do války. Věděla to vůbec jeho matka? Určitě ne, vždyť dostali rozkaz na poslední chvíli. Což znamená, že jestli Caelan nepřežije, bude to šok pro jeho matku dvojitý.
Arsen na koni zpomalil. Caelan se na něj překvapeně otočil a Arsen mu naznačil, ať udělá to samé. Když se dostali nakonec, naklonil se na koni blíže k němu. "Vrať se do paláce," řekl mu tiše. "Řekni, že máš ode mě zprávu pro prince. Najdi Killiana a řekni mu, že mu vzkazuju, ať najde hezky způsob, jak tě nechat v paláci." Podíval se na něj. "A dej na ně pozor. Na sestry i na prince."
"Ale-"
Arsen ho utnul. "Žádný ale. Využij toho. To, kam jedeme, není to pěkný místo, ani lehké. A posílat tě do války v sedmnácti je prostě nelidský. Takže mě poslechni, vrať se a dej na ně pozor. Řekni své mámě, že ji miluješ. Protože nebudu ti lhát, ve válce je velká možnost, že už k tomu nikdy nebudeš mít šanci."
"A co ty?" zeptal se. "Jak můžeš být tak v klidu, když víš, do čeho jdeš?"
"Mám na rozdíl od tebe trochu více praxe. Taky magii, která mě rychleji vyléčí, když se něco stane. Věř mi, mé vyhlídky jsou mnohem pozitivnější než tvoje nebo kteréhokoliv jiného sedmnáctiletého kluka, který sotva vyšel z Akademie."
Caelan pořád úplně nepobíral, co mu vlastně Arsen říkal. Vypadal v šoku. "Vždyť jsi mi ještě dneska ráno nevěřil. Co se změnilo?"
"Věří ti Killian i mé sestry, což je dostatečný důvod, abych věřil i já tobě," vysvětlil zkrátka. "Takže mě nenuť, abych to ještě přehodnotil a využij toho, dokud to nabízím. Já už si před generálem něco vymyslím."
Až v tu chvíli se Caelan na koni zastavil a vypadalo to, že doopravdy zvažuje své možnosti. Nakonec nepatrně přikývl. "Nechci vypadat jako ten, co utíká z boje, ale vzhledem k tomu, že vím, jak ti záleží na sestrách a princi, budu tohle brát jako způsob, jak se ti odplatit, že jsi mi po tom všem s Davianem dal šanci. Přísahám, že udělám, co bude v mých silách, abych dohlédl na Nayu, Cyru i prince Killiana."
Konečně to, co chtěl Arsen slyšet. Lehce se posumál a kývnul hlavou směrem, kterým přijeli. "Tak jeď."
Caelan se na koni lehce uklonil, pak otočil koně a vyjel směrem zpátky k paláci. Arsen tam ještě chvíli stál a sledoval, jak se vzdaluje. Tak, jeden život zachránil. Teď ještě aby zachránil ten svůj.
Caelanův odjezd nezmínil až do příjezdu do vojenského tábora. Když generál zvolal jeho jméno, Arsen vysvětlil, že po poslal zpátky s důležitou zprávou pro krále. Když se generál zeptal jakou, Arsen se na něj jen podíval a řekl: "Král ví, že jsem milencem jeho syna. Máme mezi sebou i konverzace, které jsou relevantní, ale nemusí je vědět nikdo jiný."
Generál nehnul ani brvou. "Očekávám jeho návrat zítra."
"Samozřejmě."
Zítra budou uprostřed boje. Arsen pochyboval, že by si generál všiml absence sedmnáctiletého kluka.
Tu noc spal asi jen tři hodiny, což nebylo ideální vzhledem k tomu, že nedokázal si ani tipnout, kdy se mu dostane spánku v dalších dnech. I tak se mu ale stihl zdát sen, a to teoreticky o té chvíli, kdy byl se sestrami i Killianem v pokoji. Cyra si hrála s Killianem, on si povídal s Nayou. Neřešili ale žádné špatné události a nikdy nepřišel generál, aby mu oznámil, že má tři hodiny na to se sbalit, aby odjel do války.
A i když Arsen miloval svou práci, naučil se, aby jeho práce byla jeho životním stylem, poprvé si přál, aby to dělat nemusel. Aby se mohl vrátit do paláce, sledovat Cyru, jak čte rychleji a rychleji, povídat si s Nayou o drbech z kuchyně, kde vypomáhala, aby mohl ležet vedle Killiana a sám mít jistotu, že je v pořádku.
Poprvé chtěl utéct z boje. Z čistě sobeckých důvodů.
A tak nad tím raději přemýšlel tak, že když se zítra aktivně zapojí do války a udělá vše pro to, aby vyhráli, jeho sestry i Killian budou v bezpečí. Jistým způsobem tohle byla taky cesta k tomu, jak je všechny ochránit.
Sáhl si do kapsy uniformy a vytáhl hlíněného panáčka, kterého mu kdysi udělala Cyra. Pevně ho stiskl v dlani, když se ráno dostal přes obzor a uviděl tu spoušť na bojišti.
Zhluboka se nadechl. A pak se rozběhl do boje.
♛
zítra mám volno, v sobotu jedu na solo výlet, tak možná budu psát taky. nevím nevím, je tady velká šance, že tenhle víkend budu mít dopsáno :D (chybí tak pět-sedm kapitol?? to jsem schopná napsat)
