The art of eye contact

01

"To, co zažili oni, někteří lidé nezažijí za celý svůj život."

 Naštvaně se přehrabovala v hromadě papírů, které do konce měsíce musela mít všechny naučené na maturitní zkoušku. Na mobilu ji totiž začínal trochu znérvozňovat datum 16. května. Stále ji zbývaly něco málo přes dva týdny se všechno naučit jako básničku, ale množství všech těch papírů neodpovídalo na dvou týdenní studium. Potřebovala by alespoň ještě tak další dva týdny. Když po pětiminutovém přehrabování nedokázala najít ten jeden papír který měla v plánu se naučit, vzdala to. Už se stejně učila hodinu v kuse, malá přestávka přece neuškodí. Byla ten typ člověka, kterého když něco většího v životě čekalo, zmizela z životů ostatních. Proto se ráda jezdila učit k jednomu rybníku nedaleko vesnice kde bydlela. Měla klid. Tenhle rybník byl takové menší moře zdejších vesnic. Ráda tu vzpomínala na všechny ty horké letní večery s jejími kamarády. Když nebyli žádné starosti, žádná škola ani stres, jenom noci co voněli jako alkohol, západy slunce a možná i nějaká ta letní láska. Všechny ty vzpomínky se na ni v tu chvíli svalili, a těšila se až ji její jediná starost, kterou byla maturita, skončí.

Tam odkud Rosie pocházela nebylo tolik k vidění. Odlehlé vesnice nedaleko velkoměsta ji ale vždy budou domovem. Někdo se žene právě do vírů velkoměst nebo exotiky jiných zemí a kultur, ale ona byla spokojená tady. Byla to obyčejná vesnická holka, která si na nic nehrála. Zakládala si na tom aby zůstala pořád pokorná a neměla nos nahoře. Věděla moc dobře odkud pochází a že nárok na to mít nos nahoře ještě určitě nemá. I přesto že věděla že před sebou má první „dospěláckej" krok do života, čímž byla maturita, měla v životě docela klid. Na jednu stranu byla ráda že ji konečně po čtyřech letech protrápených zpravidla v zadní lavici s lidmi který ji nic moc neříkali, ta maturita konečně čeká. Byla nadšená a vyděšená zároveň. Strach sice z maturity měla, ale o to větší strach měla z toho, co vlastně sakra bude dělat po ní. Na jednu stranu, času něco vymyslet bude ještě dost.

Ještě jeden důvod to ale mělo proč byla ráda že ji maturita už klepe na dveře. Když milovala, milovala pokaždé celým svým srdcem. Dokázala se člověku odevzdat. Věřit mu. Předat mu své srdce protože věřila, že se k němu člověk, jež byl obdarovaný jejím srdcem, bude chovat jakoby to bylo jeho vlastní. A na vlastním srdci přece nikdo nechce ani škrábanec. I přesto že už to bylo něco málo přes půlrok, kdy naposled své srdce opět odevzdala někomu špatnému, stejně na něj po nocích myslela. Proto byla ráda že drtivou většinu času se zabývala občanskými zákoníky nebo Pýchou a Předsudkem od Austenové, kterou měla nastudovanou k maturitní zkoušce jako básničku.

 Byla docela nezmar, co se lásky týkalo. Uťápnutí kluci, kteří ji každým začátkem dne popřejí krásné ráno, a celé dny vedou stereotypní konverzace, ji moc netáhli. Protože i když si řekla, že chce hodného kluka a nebude vybírat podle vzhledu, stejně se na ni štěstí neusmálo.

Když seděla u Dehtáře se všemi maturitními materiály poházenými okolo při její přestávce od učení, nedalo jí to a vzpomněla si. Právě sem ho vzala poprvé co spolu byli venku. Vzpomínala na to, jak ho poznala. Celé se to dělo minulý rok touto dobou. Poznala ho docela náhodou. Zrovna se svojí spolužačkou seděla v autě na cestě z praxí. V tu dobu se jí docela dařilo. Škola už pomalu končila a dny začínali být zahrnuté do tepla. Ten pocit milovala. Její původní plán byl jít do fitka, ale když ji její spolužačka nabídla se přidat na kafe společně s jejím kamarádem, souhlasila. To se jí stalo osudným, a když si na to vzpomene, zpětně by radši do toho fitka šla. Bylo by to méně bolestivější.

Neměla od tohoto setkání žádné velké mínění. Brala to tak, že zase potká někoho nového, a třeba i rozšíří svůj okruh přátel. Její spolužačku měla ráda. Byla to jediný člověk z celé třídy, za kterého by dala ruku do ohně. Nebo, aspoň v tu dobu. Byla ten typ člověka, který se za Rosie dokázal postavit. Za kohokoliv kdo jí byl blízký. Zároveň byla i hodně komunikativní a extrovertní člověk, ale i extrovertní člověk by měl vědět, kdy zavřít pusu. To však její spolužačka neuměla. Skoro celé tři roky si na její ukecanost celá třída stěžovala, kromě Rosie. Bylo jí to docela jedno a nevnímala ji, ale v momentě kdy se sblížily, její ukecanost začínala už i Rosie lézt na nervy. Její spolužačka ani nebyla žádná stydlivka. Ráda ukazovala své přednosti a nebála se mluvit s klukama jak se říká „na plné koule". Také právě proto neměla tolik holčicích kamarádek a obklopovala se především mužským pohlavím.

Od setkání s jejím kamarádem neměla žádná velká očekávání. Možná trochu doufala, že přijede kluk obrostlý svaly, s kudrnatýma tmavýma vlasama a modrýma očima. Tyhle její vysoké standarty se ji ale rychle zbořili. Zrovna se se svou spolužačkou bavila právě o dnešních praxích, když z ničeho nic uslyšely hlas. „No nazdar," pozdravil a přisednul si na lavičku. Když ho prozkoumávala, její představa byla vážně mylná. Naproti ní seděl silnější kluk, s blonďatými vlasy a modrýma očima. I když seděl, zdál se, že je hodně vysoký. Co ji ale na něm zaujalo, byly ostré rysy obličeje a rty. Byly úzké, ale zároveň to byl přesně ten tvar rtů, který ji přitahoval. Na první pohled ji přišel jako ten typ kluka, který ve společnosti tiše sedí a poslouchá, a kvůli své postavě je třeba i trochu stydlivý. „Ty už zase hulíš Kat? Celý dny nic neděláš, ve škole spíš, akorát chlastáš a kouříš," zavtipkoval si na účet své kamarádky. „No ty buď zticha radši, se na sebe podívej, jak vypadáš," nedala se odvětila mu. A tak začalo vzájemné pošťuchování což tvořilo polovinu jejich konverzace, čímž se také vyvrátila teorie o stydlivosti tohoto kluka. „A vy dvě teda spolu chodíte do třídy?" zeptal se a zadíval se na Rosie. „Jojo, s nikým jiným se tam moc nebavíme než sami se sebou," řekla Kat. „Tak to je docela smutný tady pro -," „počkej, jak že se jmenuješ?" pozastavil se a zmateně rozhodil ruce. Jednu věc kterou sledovala u kvality všech svých přátel bylo, že pokud ji její přátelé chtějí seznámit s někým novým, je dobré to udělat hned, co se dva cizinci vidí poprvé. Tyhle situace nenáviděla. „Rosie," natáhla ruku směrem k němu. „Já jsem Jakob," usmál se na ní, a to bylo naposled co spolu tihle dva vedli jakoukoliv konverzaci. Tohle „společné sezení" totiž bylo tvořeno z neustálého urážení se navzájem mezi Kat a Jakobem.

Když přišel čas na to se rozloučit, byla docela ráda. I přesto že nevěděla o čem si s těmahle dvěma povídat, sem tam taky něco řekla, ale většinu času jenom tiše seděla a smála se jejich hloupým narážkám. „Bylo to tady s váma velmi záživné, ale musím jít na bus," řekla Rosie a vstala z lavičky.„No tak jo, tak zítra ve škole," odvětila ji Kat zatímco Jakob jenom sledoval jak si obléká bundu. „Jasný, tak pa," rozloučila se a šla směrem k autobusovému nádraží. „On mě ani nepozdravil když jsem odcházela," uvědomila si. Od tohoto setkání si nic moc neslibovala. Byla v tom období svého života, kdy byla veselá a nic ji netrápilo. Pracovala sama na sobě a všechno okolo ní bylo tak jak má být. Ale myšlenka na nějakou tu lásku ji občas proklouzla v hlavě. Tentokrát ale chtěla být opatrná a ostražitá.

Když dorazila domů, přišla ji zpráva, kterou rozhodně nečekala. Dokonce omluvná zpráva. Byl to Jakob, který se dodatečně omluvil, že se nerouzloučil, když odcházela.