Já a Kluk?

Kapitola 22.

Vzbudila jsem se do pesimistického rána. Narozdíl od včerejška, kdy mě fackovali sluneční paprsky, mi teď podrážel nohy déšť. Venku strašně lilo. Nesnáším déšť a tak moje nálada byla na bodu mrazu. Zvedla jsem se a vylezla s teploučké postýlky. Zamířila jsem rovnou do koupelny. Opláchla jsem si obličej a učesala blond lokny. Zvázala jsem si je do dvouch culíků a dál se s tím neštvala. Pak jsem si na sebe vzala uniformu, sebrala jeden krajíc chleba a popadla svou tašku. Nevím proč, ale dnes jsem se do školy obzvlášť těšila.

....

Sedla jsem si do své lavice a připravila si na první hodinu, což byla biologie. Pak jsem si sedla k Toshirově partě a chvilku si s nimi povídala.

,,Hele Ayumi, bude nějaká slavnost? Myslím v blízké době," zeptal se mě Mabuchi. Byl to Toshirův nejlepší kamarád. Je to takový ten prima přítel, který vás vždy podrží. Usmála jsem se.

,,Hmm... myslím, že za týden je na oslavu konce školního roku sportovní den," řekla jsem. To všechny hned nabudilo.

,,Hele... vy nevypadáte na dobrý výkony. A svaly taky nevidím," zasmál se někdo za mnou. Všichni se otočili tím směrem, včetně mě. Spatřili jsme toho kluka co na začátku roku říkal že plave. Myslím že se jmenuje Naru... nebo tak nějak.

,,No ale hele... ty by si už měl taky začít," odpálkovala jsem i jeho.

,,Chceš se přát, předsedkyně?" Sykl, ale s tajemným úšklebkem.

,,Už se třesem," zasmáli se kluci.

,,Sorry, ale já holky nebiju," pokrčila jsem rameny a plácla ho do hlavy.

,,Uuuu, stěra" tentokrát šel hlas ode dveří. Stál tam pan učitel a pozoroval dění. Já k němu troufale přistoupila.

,,Když o tom tak mluvím, pane učiteli... nepřibral ste náhodou?" Ušklíbla jsem se a poplácala jo po bříšku.

,,Dávej si bacha Ayumi-chan, nebo by to mohlo být na poškolu," mrkl na mě a došel k tabuli. Všichni si sedli na svá místa a učitel začal s výkladem. Konečně se vše vrátilo do starých kolejí.

.....

Měli jsme ještě japonštinu, matematiku, dějiny, angličtinu a fyziku. Čekala nás ještě dvouhodinovka tělocviku a pak se mohlo jít domů. Samozřejmě sme mezitím měli i pauzu na oběd. Ale něco mi tu nehrálo. Kde je MŮJ Hiroto! Celou přestávku jsem strávila hledáním jmenované osoby. Chtěla jsem mu zavoalat, ale mobil jsem ,jako největší blbka na světě, nechala ležet doma na nočním stolku.

....

Po namáhavém tělocviku, kdy.mi všichni koukali na moje ženské přednosti, jsem jako uragán vystřelila ze školy. Hiroto mi jistě musel volat, nebo tak. Neměla jsem to ani moc daleko. Proběhla jsem přes park a za chvilku byla doma. Odemkla jsem si a práskla zatoho sebou dveřmi. Hned jsem šla hledat mobil.

Jak jsem si myslela. Byl na stole v mém pokoji. Odemkla jsem ho a koukala na display. Měla jsem tam jednu zprávu. Rozklikla jsem to. Byla od Hirota.

,,Ayu-chan! Mám horečky! Až budeš mít po škole, přijď prosím za mnou x( jsem doma sám a je mi moc moc smutno. Přijď na tuto adresu (blablabla). S láskou Hiroto ;)

Plácla jsem se do obličeje. To je trdlo. Ale no co. Aspoň se nebudu nudit. Sbalila jsem kopu slepičích polévek a ostatní. Ještě jsem napsala taťkovi SMS ať nemá strach a vyrazila na příslušnou adresu.

....

Oněměla jsem údivem. Přede mnou se tyčil obrovský mrakodrap, plný luxusních bytů. Teda. Takhle jsem si to aspoň já představovala. Najednou jsem si něco uvědomila. Sakra! On mi, ale nedal číslo patra a bytu! Jsem v prčicích.

Spolkla jsem všechnu svou nervozitu a vešla do haly. Na moje štěstí tam byla recepce. Uff... asi bych jinak umřela. Nahodila jsem svůj roztomilý obličejík a vyšla směrem k recepci, kde stála mladá, krásná paní.

,,Ehm.. Dobrý den. Chtěla bych se zeptat kde je byt rodiny Nazumi," vydechla jsem. I když musím přiznat že jsem se pekelně styděla.

,,Dobrý den, slečno," usmála se na mě a pak něco napsala do počítače. Pak ke mně opět zvedla hlavu.

,,Je to páté patro. Byt číslo 234," usmála se opět. Vypadala opravdu profesionálně. Má můj obdiv. Poděkovala jsem a po chvilce bloudění našla schody. Bylo to jenom páté patro tak co se může stát?

....

Došla jsem do pátého patra úplně propocená. Už nikdy nepronesu větu 'Co se může stát?'Šla jsem chodbou skoro až nakonec, až jsem našla dveře s číslem 234. Hezky to tam vyselo zlaté na hnědym. Ok, tak to bylo divné. Necháme to plavat.

Zaťukala jsem na dveře a zatajila dech. Chvilku bylo ticho, ale pak jsem uslyšela šoupavý krok směřující ke dveřím. Hiroto měl určitě pantofle. Úplně jsem si představovala, jak mi otevře a bude tam stát jako housenka zabalená v dece. Ale mýlila jsem se.

Když mi otevřel spatřila jsem snad tu nejrozkošnější věc na světě. Stál tam a na sobě měl kigurumi pyžamko s pandou! Byl... roztomilý i když jsem si to nerada přiznávala.

,,Ayu! Sem rád, že si přišla!" Řekl a zatáhl mě k sobě do bytu. Upustila jsem přitom tašku, ale to sem nijak nevnímala. Zatáhl mě do svého pokoje a odhodil na postel.

,,Hele! Nejsem kus hadru!" Sykla jsem po něm a on se jen omluvně ušklíbl. Pak si vzal kolem sebe deku a hupsnul na mě. Obmotal ji tím i kolem mě.

,,Já jsem sem nepřišla kvůli spaní, pako," řekla jsem a odstrkávala ho od sebe. Došla jsem si pro tašku do předsíně, kde mi předtím upadla. Pak jsem se vrátila.

,,Přišla jsem se o Tebe postarat," vykoktala jsem. Nechápu proč, ale byla jsem celá rudá. Rozhodně jsem nechtěla působit jako ty naivní holky co šeptají svému klukovi sladká slůvka a pečou koláče. To teda ne.

,,Hele. Mám rýmu a teplotu. Jen jsem tu nechtěl být sám," řekl mi a lehnul si na bok. Pff...

,,Kde máte kuchyň?!" Sykla jsem uraženě.

,,Proč?"

,,Něco, jsem ti přinesla,"

,,Co?" Zeptal se zvědavě.

,,Polévku. Kuřecí," čuměla jsem do země.

,,Hoo? Tak to si nechám líbit!" Řekl a ušklíbl se. Jeho "HAJZL" povaha byla zpět. Typické.

,,Zmrde," sykla jsem.

,,Cos to řekla ty potvůrko?" Zlověstně se na mě usmál.

,,Nic," začala jsem zdrhat, když po mně vystartoval. Vůbec jsem nevěděla kam běžím, ale stejně mi to bylo jedno. Protože co se stalo pak. To bylo hrozný. Ukopla jsem si malíček a právě teď, seděla na Hirotově voňavé, prostorné posteli.

,,Si tele," řekl mi Hiroto, když mi na to dával obklad.

,,Neměl si provokovat!" Řekla jsem na obranu.

,,Riziko povolání," mrkl na mě. Už jsem radši nic neříkala. Stejně by na to něco řekl.

.........................

Tak. Další kapitolka na světě ;) Doufám že jste si ji užili a omlouvám se za zpoždění. Moc děkuji že Já a Kluk čtete :)

Vaše SweetLevi ;)