Pravidla pro kempování Mezi Světy

Část 7. Úkryt

Přímo před námi si hráli čtyři malí ještěři. Byli velcí možná jako Ralph a ten je mi sotva po kolena. Větší být nemohli.
Měli našedlou barvu s jemnou srstí od krku až po ocas. Vypadalo to, jako by o nás ani nevěděli. Jen si tam spokojeně hráli.
,,Paule, ať tě ani nenapadne k nim jít!" napomenul jsem ho, ale stejně mě neposlechl.
,, Však tu jsou sami. Nic nám neudělají." řekl to jako by to byli štěňata co si může jen tak pomazlit. Jeden z nich byl otočený zády a tak ho rychle chytil. Mládě sebou začalo mrskat ze strany na stranu jako ryba na suchu a vydávalo vysoký pištivý zvuk. Ostatní se hned běželi schovat do keřů a pozorovali vše z bezpečí úkrytu. Ralph začal kňučet a tahal za vodítko. Myslel si že je to nějaká hračka a chtěl zjistit co to je, ale to jsem mu nemohl dovolit. Za pár okamžiků jsme zaslechli mnohem hlasitější a hrůzostrašnější řev. Zněl podobně jako vyhynulý raptor ale místo přerušovaného řvaní to byl dlouhý a táhly řev s konečným pištěním. Mláďata okamžitě zpozornila, a Ralph přestal kňučet. Stál a oči měl doširoka otevřené. Keře před námi se daly do pohybu a vykoukla z nich velká ještěří hlava. Nejspíš jejich matka. Chvíli si prohlížela svá mláďata. Očichala je a zjistila že jedno chybí. Rozhlédla se, a když ho spatřila v Paulově sevření, vykročila vpřed. Po pár krocích byla vidět celá.
Byla dlouhá asi tak pět metrů. Zbarvená do černo - červena. Od krku až po ocas měla hustou srst jako mláďata. Dlouhé přední i zadní nohy s velkými drápy. Na čtyřech nevypadala tak velká ale když se začala stavět na zadní- tak to byla jiná. Vysoká přibližně tři metry. Zvědavě si nás prohlížela. Nikdo se ani nehnul.
,,Paule, vrať jí ho." zašeptal jsem. Mládě se už uklidnilo po příchodu matky. Ale Paul byl jako zmražený. Nemohl se ani hnout.
,,Paule! Koukej jí ho vrátit!"
Paul se dal pomalu do pohybu a začal se sklánět aby mohl mládě položit. Ralph začal vrtět ocasem když viděl že jeho adept na hračku je na zemi. Mládě se okamžitě rozeběhlo za ostatními a matka ho ihned začala očichávat. Pak se znovu podívala na nás a hlasitě zařvala. Na nic jsme nečekali a dali se na útěk. Všichni jsme chtěli uniknout jejím čelistím s hromadou ostrých zubů.
Musíme podle pravidel na strom ale každý který jsme potkaly měl první větve tak tři a půl metru nad zemí. Zkoušeli jsme trik s kličkováním mezi stromy ale tenhle tvor byl opravdu hbitý. Slyšel jsem jeho každičký krok a jeho dech jak byl byl jen pár metrů od nás.
Konečně záchrana. Spatřil jsem strom na který se dalo vyšplhat. Ale teď jsem si uvědomil, jak na strom dostanu Ralpha. Na stromy šplhat opravdu neumí a kdybych ho měl vytáhnou za vodítko, na obojku bych ho uškrtil. Tohle bylo opravdu těžké rozhodování. Musel jsem Ralpha pustit ale nechtěl jsem o něj přijít. Za běhu jsem se sklonil ke karabině u obojku a odepl jí. Ralph utíkal dál do temných koutů lesa a já s Paulem jsme rychle vylezli na strom. Nevěřil bych co dokáže adrenalin v těle když vás něco na smrt vyděsí. Ještěr hbitě vyskočil a málem mě chytil svými drápy za nohu. Jen o kousek jsem unikl jejímu sevření. Usadili jsme se na velké a silné větvi a čekali až ještěr odejde. Byla opravdu vytrvalá. Snažila se na strom dostat ještě asi tak dobrou hodinu. Přemýšlel jsem kam se Ralph dostal a jestli ho ještě vůbec uvidím. Z mého přemýšlení mě vytrh Paul svým radostným: ,,Hele! Podívej."
Ukazoval někam mezi stromy a zprvu jsem nic neviděl, ale pak jedna větev na okamžik odkryla co se za ní skrývá. Úkryt. Nebo jsme aspoň myslel že to je ten ukrýt který máme najít. Začínalo se stmívat a ještěřice konečně vzdala dobývání stromu s fastfoodem a odebrala se mezi stromy a keře zpět do hnízda. Ještě chvíli jsme na stromě pobyli kdyby byla náhodou někde schovaná a čekala až slezeme. Takovou radost jsme jí ovšem nechtěli udělat. Když se začala zvedat mlha, že už nebylo téměř možné vidět pevnou zem, potichu jsme slezli a poklusem se vydali směrem kterým jsme viděli chatu.
Opravdu tam stála. Menší chata která už jistě zažila lepší časy ale i tohle se dalo považovat za úkryt. Byla celá ze dřeva které obrůstal mech a břečťan. Místy bylo dřevo shnilé a prolezlé červotoči. Vzal jsem za rezavou kliku a za doprovodu vrzání starých pantů a dřeva jsem otevřel dveře. Byl jsem v šoku. Nic tu nebylo. Žádný nábytek, jídlo nebo vzkaz. Bylo tu pusto. Jen stará zatuchlinou páchnoucí chata. Vešli jsme dovnitř a opatrně našlapovali po vrhající podlaze která se každým krokem prohýbala.
,,To nemůže být ono." řekl zklamaně Paul. ,,Nic tu není. To jsme celou dobu šli do týhle barabizny kterou by povalil i slabý vánek? To jsme se rovnou mohli nabídnout tý vzteklý ještěřici jako večeře pro mladý."
,, Počkej, určitě tu někde musí něco být." řekl jsem s nadějí ale i mě každým krokem po prázdné chatě ta naděje opouštěla. Přeci jsme nešli takovou cestu jen abychom zůstali v rozpadlé chatrči uprostřed ďábelských lesů. Paul si sedl na zem a zády se opřel o stěnu která pod jeho váhou zavrzala. Skrčil nohy a obličej zakryl do dlaní. Nejspíš se nechtěl ztrapnit tím že se tu teď rozbrečí ale musím přiznat, ani já jsme k tomu neměl daleko. Ještě jednou jsem se podíval po chatě a můj pohled ulpět na rýhu v podlaze.
Vypadalo to, že je vyřezaná nožem podle třísek trčících ze dřeva. Zkusil jsem do té rýhy dostat prsty a cuknout s prknem. Nadzvedlo se a z okrajů se mi do dlaně sypal jemný prach. Pousmál jsem se.
,, Podívej. Asi nejsme úplně ztracení." řekl jsem Paulovi a ten si odkryl tvář. Oči měl červené a unavené, ale když spatřil skrytý vchod v zemi, vstal a rozeběhl se ke mě. Zvedl jsem zbytek prken a oba jsme se radostí objali když jsme viděli že pod podlahou jsou schody do podzemního bunkru.
V tu chvíli nás zaplavila vlna euforie, a tudíž nám nebylo divný že někde uprostřed lesů, v malé dřevěné chatce, se nachází tajný úkryt.