Pravidla pro kempování Mezi Světy

Část 5. Ti, co žijí v lesích

Hned ráno, jakmile na stan dopadly sluneční paprsky, jsem šel ven abych se protáhl a vzal Ralpha vyvenčit. Když jsem vylezl a otevřel oči... málem jsem měl srdeční zástavu. Přes mým stanem stala ta starší žena a s očividným hněvem v tváři.
,, Poslyšte, vím co jsme včera udělali a jsem si toho plně vědom. Všechno jde za mnou." přiznal jsem se jí a byl jsem si jistý že za to přijde nějaké kázání.
,,To vám doporučuji. Kvůli vám dvěma jde kemp do háje. Chatka kterou má váš přítel je po včerejší noci úplně zdevastovaná. Varuji vás naposledy, jestli ještě jednou porušíte pravidla, budou se dít nemilé věci." řekla a v jejím hlase i tváří se na vteřinku objevil záchvěv radosti. Vyděsilo mě to. Ale byl jsem rozhodnutý Paulovi ukázat místo, kde jsem včera byl. Riskuju tím sice svůj život, ale touha dokázat mu že je to všechno skutečný, je silnější. Vzbudil jsem ho a řekl mu ať se připraví a za chvíli vyrážíme na cestu.
,,Na jakou cestu kámo?" zeptal se ospale. Vstávat se mu rozhodně nechtělo a tak jsem z něho spacák strhnul.
,,Vole, co ti je?" zanadával.
,, Dělej vstávej, chci ti něco ukázat."
Konečně se dokopal aby vstal a neochotně si šel vzít věci na cestu. Na půli cesty ke své chatce se zastavil.
,, Půjdeš tam se mnou? Co když tam někdo je?" zeptal se.
,, Dobrá." souhlasil jsem a šli jsme směrem k jeho chatce. Opravdu byla v dezolátním stavu.
Okna rozbitá. Jedno okno viselo jen na jednom pantu a vypadalo že každou chvíli spadne. Sklo bylo v trávě rozeseté snad všude.
Vešel jsem do dveří jako první, jelikož Paul byl podělaný až za ušima. Vnitřek jeho chatky vypadal jako po zuřivém tornádu. Všechny věci byli kompletně rozbité a poházené po zemi. Na zdech a nábytku byli škrábance široké přibližně čtyři centimetry které způsobily, že se z nábytku staly jen velké třísky. Dřevěná podlaha byla též rozsekaná na kusy.
,, Že by se tu v noci objevil medvěd?" zeptal se Paul na prahu svých kdysi dveří.
,,Tohle chlape nebyl medvěd. To bylo něco mnohem většího než medvěd. Zabal si věci na cestu a vyrazíme ať to stihneme se vrátit.
Opatrně našlapoval po rozsápané podlaze a vzal si pár věcí co zůstali jakž takž v pohodě. Ralpha jsem usadil v kufru a mohli jsme vyjet.
Jel jsem po stejné cestě jako předešlý den a než jsem dojel k rozcestí, zastavil jsem a šli jsme pěšky. Stále jsem se ohlížel a poslouchal, jestli neuslyším to ťukání. Paul byl trochu překvapený že nejedeme dál ale nic nenamítal.
Před námi se nacházely dvě cesty. Cesta stáčející se do prava a cesta přímo.
,,Tak jdeme." zavelel jsem. Přišlo mi, že se les za tu noc změnil. Byl temnější a mlha byla hustší. Už teď se mi to nelíbilo, a to jsme nedošli k hranici. Zvuky praskajících větviček na které jsme šlapali se rozléhaly. Každé křupnutí mělo alespoň tři ozvěny, skoro jako by jsme byli v nějaké jeskyni nebo kaňonu. Stále jsem se nemohl zbavit toho divného pocitu, že nás někdo sleduje. Ale Ralph byl klidný, a když je klidný on tak i já. Sem tam jsem zaslechl nějaké ptactvo ale jinak tu bylo to divné ticho. A po chvíli chůze jsem spatřil hranici. Ostnatý plot co nás dělil od hlubokého, tmou pohlcujícího lesa.
,,Co je tohle za místo?" zeptal se Paul a pořád se rozhlížel kolem sebe. Koukal jsem že díra v plotě tam zůstala. Nikdo ji nepřišel spravit.
,, Doufám že mě tady teď nezabiješ." řekl žertovně a opřel se o strom.
,,Neboj, od toho tu jsou jiní." řekl jsem mu žertovně na zpět. Trochu znejistil a úsměv mu zmizel.
,,A to se chceš procpat tím plotem? To je to cos mi tu chtěl ukázat?" zeptal se a koukal jak se snažím zvětšit díru v plotě a odmotávám z něho břečťan který stihl přes noc znovu plot obrůst.
,,Tak, můžeme jít." řekl jsem a začal se prodírat dírou. Tentokrát jsem si dával pozor na oblečení. Ralph šel hned za mnou a nakonec Paul. Když jsme byli všichni za plotem, padl na mě opravdu divný pocit. Tentokrát jsem se nemýlil že nás někdo sleduje. Ralph začal vrčet na jeden ze stromů před námi. Podíval jsem se tím směrem a spatřil jsem malé luminiscenční modro-zelené postavičky.
Schovávali se za stromy a jen tam tak poletovaly.
,, Kámo, co je to za věci?" ptal se užasle Paul.
,,To nevím." odpověděl jsme a šel jejich směrem.
Bylo jich kolem desíti jedinců. Měli dlouhá chapadýlka a malinká černá očka. Na hlavě měly tři páry uší které se furt hýbaly a pohlcovaly každičký zvuk.