100 Dní do zániku

Pokračování - 1 Den 2/3

"Dobrá přijímáme" řekl jsem nejistým tónem.

"Dobrá, pojďte do auta, je to nedaleko odsud" řekl a podíval se za mě překvapeným pohledem a já jsem zjistil že se něco děje. Za námi se vynořilo celé tsunami zombie. Okamžitě jsme všichni zalezli do auta a když už jsem je nevyděl tak jsme se začali normálně bavit.

"Ou jsem to ale nezdvořák já jsem Alan" Představil se a nastavil ruku

"Já jsem Thomas a tohle je Nina" rukou jsem mu potřásl

"Tady mou dceru už asi znáte"

"Ano moc ti děkuju, jak si se naučila takhle střílet?"

"To táta mě to naučil." řekla s úsměvem na tváři dívajíc se na Alana

"Když je člověk ve válce tak na věku nezáleží, musí se umět bránit." Už jen z téhle věty jsem pochopil že to byl voják.

"Kolik u vás žije ještě lidí?" zeptal jsem se a čekal co odpoví

"Něco okolo 70" řekl a trošku znejistil

—-V táboře—-

"Ahoj Alane, jak jste si dnes vedli?" zeptal se člověk který zrovna přišel.

"Moc ne překvapila nás obří vlna zombie asi 80 kilometrů odsud směrem na západ."

"To znamená že by tu asi do 2 dnů měly být, takže musíme zlepšit hlídky a připravit se na ně."

"Ano nějak tak."

"Můžeme nějak pomoct?" zeptal jsem se ale nemyslím si že jsem udělal dobře.

"Kdo to je?"

"Potkali jsme je na Hlídce, Ella jim zachránila život."

"Aha." řekl a divně se na mě podíval.

"Ello ukaž hostům jejich pokoje a proveď je tady."

"Dobře." řekla Ella a rozešla se.

"Pojďte."

"Už jdeme."

"Ááááááá" co to to bylo z lesa. Podíval jsem se na Ninu a pak Ellu ale obě jen zděšeně ani necukli.

"Jdu se podívat. " řekl jsem a rozešel se k lesu

Zombie to né stojí nad někým a pochutnává si na něm. Střelil jsem zombíka a odvalil ho od něj.

"Jste v pořádku?" řekl jsem ale přitom koktal.

"Do-nes To-hle Allanovi do tábora."

"A co ty."

"Ukonči mé trápení a nech mě tady."

-Ukončit jeho trápení

-Odnést ho do tábora