We fell in Love

6.

Tímhle jsem si právě zničila celý život. Opravdu jsem udělala dobře, že jsem dala výpověď a ukončila to s nim? Doufám, že mě poslechne a nechá mě být. Mnohem víc než tohle mě ale  trápilo to, jak vysvětlím Filipovi, že čekám dítě? S nim jsem už minimálně 2 měsíce nespala. Tak tohle jsem posrala dvojnásobně. Takhle praskne to, že jsem ho podváděla. Musím to s nim ukončit stejně jako s Kamilem, odjet někam daleko a tam zůstat nějakou dobu než bude vše vyřešený. Annie to určitě pochopí a podpoří mě, když prostě zmizím na nějakou dobu. Ale teď se z domu určitě nedostanu, když nemám klíče a Filip zamknul. Jsem tu jak vězeň. Šla jsem si udělat něco malýho k jídlu, abych aspoň trochu do sebe dostala. A obzvlášť teď musím jíst, když jím za dva. Dostala jsem do sebe jen namazaný rohlík, víc nic. Při tom jsem přemýšlela nad jmény. Jak se bude to malý jmenovat. Už od školy mám vymyšlený 4 jména, 2 pro holku a 2 pro kluka. Chlapeček by byl buď Lukáš nebo Štěpán a holčička Stella nebo Viktorka. V hlavě jsem si říkala, jak by ty jména ladila s Kamilovo příjmením.  Štěpán Bartošek nebo Viktorka Bartošková. Jen jsem se nad tím zasmála. Příjmení stejně bude mít po mně, takže není co řešit. Nebudu ho psát jako otce dítěte.

Chtěla jsem si začít balit svoje věci do kufru a tašek, ale najednou mě strašně začalo bolet břicho. Říkala jsem si, že to nic není, že to může být jen z tý hádky, takže jsem to neřešila. Jenže ta bolest začala být horší a horší a já už nemohla nic udělat. Najednou jsem si všiml, že krvácím. Rychle jsem propadla telefon a volala Ann, ať okamžitě přijede a ať vezme moje náhradní klíče od bytu. Ta přijela během okamžiku. ,,Annie já krvácím." řekla jsem ji se slzami. ,,Musíme okamžitě do nemocnice. Zavolám záchranku." zavolala ji a přitom mě utěšovala. ,,Já mám strach." ,,Neboj. Všechno bude v pořádku. Uvidíš. Nic to není a ty i to malý budete v pohodě." (To ještě ani jedna netušila, co se právě dělo).

V nemocnici mi udělali všechna možná vyšetření, než přišli s tím pravým důvodem. ,,Slečno Doležalová, je nám líto, ale vaše miminko to nepřežilo." S Annie jsme se na sebe podívali a já začala brečet. ,,T-to není možný." Nevěřila jsem tomu. Annie mě pevně držela za ruku a sama přitom brečela.,,Teď si vás tu necháme přes noc na pozorování. Máme někomu zavolat?" ,,Ne, to je dobrý." sotva jsem ze sebe něco dostala. ,,Dobře. Je to na vás."

Odvezli mě na pokoj, kde se mnou byla i Ann. ,,Je mi to strašně líto." Já nedokázala říct ani slovo. ,,Nikomu to neříkej." ,,Že si potratila?" nechápala. ,,Ano. Nechci aby někdo věděl, že jsem byla těhotná." ,,A co tvoji rodiče? Těm budeš taky lhát?" ,,Byly by zklamaní a já jim to vysvětlovat nechci." ,,Jednou to stejně praskne a to ty víš moc dobře." ,,Ale teď to musí zůstat v tajnosti. Slib mi to." ,,Na mě se můžeš spolehnout." Dělala mi tam psychickou podporu než skončili návštěvní hodiny.

Druhý den mě vyzvedávala a odvezla i domů. ,,Opravdu tě tady můžu nechat?" zeptala se mě. ,,Jasně že můžeš." ,,Ale kdyby cokoliv, tak hned volej." ,,Slibuju." ,,Tak odpočívej. Ahoj." ,,Ahoj." odešla a já tam opět byla sama. Všimla jsem si, že Filip od včera doma nebyl, takže si ani nevšimne, že jsem tu přes noc nebyla. Lehla jsem si na gauč a začala jsem opět brečet. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem potratila. Bolí to, strašně moc. Jeden den zjistíte, že čekáte dítě a druhý den o něj přijdete. Je to jak ve špatným filmu nebo jako v noční můře. Musela jsem rychle přepnout myšlenky, jinak bych se z toho psychicky zbláznila. Teď se vlastně můžu sbalit a odejít. Mám odemčeno. Vstala jsem a šla si balit, jenže když jsem si dávala věci do kufru, co čert nechtěl, přišel Filip. Ten se vždy objeví a zmizí v tu nejhorší chvíli. ,,Kam si jako myslíš, že jdeš?!" ,,Balím si věci a odcházím odsud." pokračovala jsem v balení. ,,Já ti včera něco řekl. Nikam neodejdeš!" ,,Proč bych jako nemohla? Já ti dávám konec a odcházím. Víc mě nezajímá." ,,Odcházíš za tím svým šéfíkem co? Ty mála couro." opět mi přiletěla facka. ,,Co se to s tebou stalo? V životě si takový nebyl. Kam se poděl ten hodný Filip, který se ke mně choval slušně, normálně a v životě mě neuhodil." držela jsem si tvář a brečela. ,,Už není. Odešel." jentak si s klidným hlasem odpověděl. Tímhle dnem všechno teprve začalo.