We fell in Love

8.

Konečně nastal čas, kdy můžu jet domů. Za chvíli je tady pro mě Kamil a odveze mě. Už se nemůžu dočkat. Balila jsem si poslední kousky svých věcí do tašky a čekala, než přijde. Najednou někdo zaklepal na dveře. ,,Ano." zavolala jsem, zatímco jsem si zapínala tašku. ,,Ahoj zlato." ozvalo se od dveří. Já se otočila a viděla tam stál Kamila s velkou kyticí růží. ,,Panebože." zůstala jsem stát s otevřenou pusou. ,,Ta je pro tebe." ,,Ty ses zbláznil." ,,Ale do tebe." přistoupil blíž a natáhl ruce. ,,Tu si nemůžu vzít." ,,Musíš." a políbil mě na čelo. ,,Děkuju." ,,Za nic neděkuj. Ty si ji zasloužíš." ,,Nikdy jsem takovou kytku nedostala, tak jsem trochu v šoku."

Zatímco jsme tam stáli, tak přišla do pokoje sestřička. ,,Teda. Ta je tedy velká." řekla s překvapením. ,,To mi povídejte." ,,Ale je nádherná." ,,Děkuji." ,,Nemáte zač. Tak se mějte a hlavně, držte se. Jste statečná a ať ten ničema dostane to, co si zaslouží." ,,O to se postaráme." odpověděl ji Kamil. ,,Tak nashledanou." ,,Nashle." Kamil mi vzal tašku a já si nesla kytici. Tašku mi dal do kufru a jako pravý gentleman mi i otevřel dveře, abych mohla nastoupit. Naprosto skvělý chlap to je. Pak nastoupil i on. ,,Tak kam to bude madam?" ,,No já bych ráda jela "domů" a začala si balit svoje věci. Budu zatím bydlet u rodičů, takže už to chci mít z krku." ,,Nebudeš bydlet u rodičů. Pojedeš bydlet ke mně." ,,To nemůžu." ,,Ale můžeš. Mám velkej barák, jsem tam sám a místa tam je dost. Takže jestli chceš, tak bych rád ocenil tvou přítomnost po mém boku." ,,Je to pro mě strašně narychlo, ale.... Když jinak nedáš." ,,Tak jedeme pro tvoje věci."

Přijeli jsme ke mně domů. Nechtěla jsem tam vkročit po tom všem, ale musela jsem překonat strach. Všechno se mi to opět vybavilo. Všechno to utrpení, ta bolest, slzy, prosby o to, aby vás neuhodil a vše okolo. ,,Jsi v pohodě?" zeptal se mě Kamča. ,,Jo jsem. Jen se mi vše vrátilo." ,,Vezmeme zatím jen ty nejnutnější věci a pak se pro zbytek vrátíme příště." ,,Ne to je dobrý. To zvládnu. Chci to mít už za sebou." ,,Dobře. Jak uznáš za vhodné." Našli jsme ve sklepě pár krabic, který jsme měli s Filipem schovaný a pár jich musel Kamil koupit, zatímco já připravovala věci. Ne že bych jich měla hodně, ale zároveň jsem jich neměla málo. Radši bych vyhořela než abych se znovu stěhovala. Je to největší pruda všech dob a kdo nezažil, nepochopí. ,,Tak jsem tady zlato. Snad to bude stačit." ,,Určitě bude. Děkuju." a dala jsem mu pusu. ,,Tak se dáme do práce ať to máme rychle za sebou." povzbudil mě Kamča.

Při balení se Kamil zarazil u jedné věci. Nikol si toho všimla a přišla k němu blíž. V ruce držel ultrazvuk, který na něj vypadl, když balil knihy. ,,To je to malý?" zeptal se ji. ,,Ano." tiše mu odpověděla. ,,Strašně mě to mrzí Kamile." řekla tichým hlasem a se slzami. Kamil ji na to neodpověděl a jen na to tiše koukal. Představoval si, jak tady teď běhá 2,5 roční mrně a oni jsou šťastní a spokojený. ,,Je to moje vina." znovu promluvila. Na to už ale Kamil zareagoval. ,,Nic není tvoje vina. Může za to ten hajzl, ne ty. A přísahám ti, že dostane to, co si zaslouží." v tu chvíli si začala uvědomovat, že bude muset všechno říct na policii a pak nejspíš i u soudu. Celou dobu ji to nedocházelo, až teď. ,,Budu s tebou při každém výslechu, když budu moc." ,,Děkuju." odpověděla mu. ,,Tak jdeme pokračovat, ať už to máme za sebou a jsme pryč odsud."

V balení jsme pokračovali minimálně další 3 hodiny. Mezitím přijel Steve s dodávkou a začali vše nakládat do auta. Já zatím nosila jen ty lehký krabice, protože jiný mě ti dva nosit nenechali. ,,To je snad poslední." odpověděla jim Niky, když jim podávala obraz, který si tehdy vytvořila. ,,Půjdu se ještě podívat, jestli tam něco nezůstalo. Hned jsem zpátky." a odešla. Byt byl najednou prázdný, zdi byly holý a na veškerých poličkách, co tam byly, byly jen Filipovi věci. Naposledy se porozhlédla, zamkla a nadobro uzavřela tu nejhorší kapitolu svýho života. Teď už vše bude jen lepší.