Jsem syn Tonyho Starka (Irondad)

Záchrana

Tony si to mířil ve svém Bugatti téměř dvoustovkou ke škole. Když zjistil, že došlo k nedorozumění a Petera nikdo nevyzvedl, cloumal s ním vztek. Nezlobil se na Happyho, nebo na May, ale na sebe samotného.

Jak mohl svého jediného syna nechat trčet ve škole?!

Nasupeně hleděl na cestu před sebou, v tom mu zapípaly hodinky. Svraštil obočí a letmo se na ně podíval. Musel párkrát zamrkat,  než mu došlo, že to, co vidí, není pouhá halucinace.

Rychle trhl volantem a zaparkoval na chodníku. Když už se nemusel soustředit na jízdu, znovu si prohlédl zprávu na hodinkách. Vlastně to nebyla ani tak zpráva, jako spíš poplach. Velká červená písmena hlásila: Nebezpečí! 

"Friday, co se stalo?" zeptal se vyděšeně Tony.

"Pane," ozval se robotický hlas, "zachytila jsem nouzovou zprávu od Karen. Peter je v nebezpečí. Mám vás informovat o-"

"Kde je?!" zavrčel Tony, nezajímajíce se o jakékoli podrobnosti.

"Asi tři kilometry od vás, pane. Již jsem připravila nejrychlejší trasu." Vzápětí se na holografické obrazovce objevila cesta. Bylo by slabé říci, že byl Stark překvapený, když ho červená čára vedla do jedné boční uličky. Neváhal však ani vteřinu a opět nastartoval auto. 

Tentokrát už nebral ohledy na nic a na nikoho. Vždyť teď šlo přece o jeho syna! Bylo mu jedno, v jakém nebezpečí se jeho malý Petey nachází. Podstatné bylo, že je v nebezpečí.

Modrá tečka se stále přibližovala. Už chybělo jen pár metrů, když Tony zjistil, že jestli to tu bude chtít prohledávat autem, neuspěje. Naštvaně si odfrkl, vypnul motor a vylezl ze svého vozidla.

Friday byla naštěstí dostatečně inteligentní, aby svému pánovi vše potřebné promítla na hodinkách bez jakýchkoli otázek.

............time skip 8 minut (to jste nečekali, co?).........

Tony marně prohledával okolí blikající tečky. "Petey!" zavolal snad po sté. 

"Friday, spoj mě okamžitě s Karen!"

"Omlouvám se pane, ale Karen momentálně není dostupná."

Miliardář si zničeně prohrábl vlasy. To snad není pravda!

Znovu se podíval okolo sebe, když v tom u jednoho domu cosi zahlédl. Opatrnými, přesto rychlými kroky se tam vydal.

"Friday, aktivuj pro jistotu ochranný systém." AI beze slov vyhověla.

Se svraštěným obočím došel až k onomu místu. Na zemi leželo něco malého, co se nehýbalo.

Tony se ještě o pár kroků přiblížil a následně strnul na místě zděšením.

To, co leželo na zemi, nebyla věc, nebo zvíře. Byl to Peter. JEHO Peter!

Ještě pár okamžiků stál nad domláceným tělem svého syna, než ho probrala slaná kapka stékající přes jeho rty. Zatřepal hlavou a zašeptal tiché: "Ne... Petey..."

Padl na kolena a popadl svého syna do náruče.

"Friday!" zakřičel tak nahlas, jak jen dokázal a nebral nejmenší ohledy na to, že by ho mohl někdo slyšet.

"Podle mých skenů má Peter vážná poranění žeber a lebky. Obávám se, že má vážný otřes mozku. Dále má zlomeninu pravé kosti vřetenní, levé kosti klíční a vnitřně krvácí v oblasti tenkého střeva. Jeho puls je padesát úderů za minutu, dýchá mělce a nepravidelně. Mám zavolat lékaře, pane?"

"Ty se ještě ptáš?!" vřískl rozzuřený Stark. 

Frustrovaně hleděl do tváře svého malého chlapce. Nemohl přece umřít. Nemohl ho tady nechat. Ne po tom všem, co spolu zvládli. Jeho únos Deseti kruhy, Obadiahu, Hammera, Lokiho útok na New York, Ultorna... Nemohl o něj přece teď přijít.

Slzy mu stékaly po tvářích a on jimi smáčel chlapcův nehybný obličej. 

"Prosím..." zašeptal.

Nevěděl koho přesně prosí, ale v zásadě mu to bylo jedno. Jediné, co v tuto chvíli chtěl, bylo vidět Petera šťastného a zdravého, ať už v dílně, nebo v pokoji.

"Kde je ta blbá sanitka?" zamumlal si spíše sám pro sebe. Friday mu však bez okolků odpověděla: "Do minuty je u vás, pane."

Tony POV:

Málem bych si oddechl, kdybych neucítil, že se Peterova hruď nezvedla. 

Odtáhl jsem se od něj, ale jen natolik, abych mu mohl zkontrolovat puls. Děsila mě každá vteřina, kdy jsem necítil žádný pohyb pod jeho kůží. Začal jsem panikařit, když se najednou ozvalo: "Ustupte, prosím."

Nechtěl jsem se však dát. Teď mi tu přece umírá syn! Proč s ním nemůžu být?

Museli mě od něj násilně odtrhnout dva záchranáři, aby se k němu ten třetí mohl dostat.

"Sakra!" zanadával potichu. "Jime, Rayane, přistavte lehátko. Ten kluk musí okamžitě do nemocnice."

"Takže žije?" zeptal jsem se s téměř hmatatelnou nadějí v hlase, mezi tím, co ho ten cizí muž opatrně zvedal a pokládal na připravené lůžko.

"Zatím," odvětil nepříjemně.

"Omlouvám se, ale nemůžete jet s námi." Bylo mi jedno, kdo to řekl. Ať už to byl ten nevrlý doktor, Jimi, nebo Ryan, mě to bylo naprosto fuk.

Peter už byl v sanitce, kde ho připravovali na převoz. Jeden z doktorů, tuším, že Ryan, se však vydal opačným směrem, než byla sanitka. Přímo ke mně.

Starostlivě si mě prohlédl, a pak se zeptal: "Máte někoho, kdo vás odtud odveze?" Němě jsem přikývl. "Dobře," řekl si spíš pro sebe. Než se však stačil otočit, chytil jsem ho za rukáv a potichu, tak aby mě nikdo kromě něj neslyšel, jsem zašeptal: 

"Prosím, zachraňte mého syna."

1) Omlouvám se za to drámo, ale věřte, že to bude ještě horší. Však počkejte na Civil War. (To zní jako nějaká výhružka xd)

2) Mám takový malý dotaz: Co si o tomhle myslíte? 

Ne jen o této konkrétní kapitole, ale o "knize" jako celku. Vím, že je to možná dost brzy, ale zajímalo by mě, jaký je Váš názor. Jestli Vás napadá něco, co by se dalo vylepšit, určitě mi to napište do komentářů. 

PS: Děkuji Vám za všechna přečtení

Vaše Eliz