Jsem syn Tonyho Starka (Irondad)

Bez navigace

Snažil se. Tak moc se snažil nedat Flashovi jediný důvod se o něj zajímat. Mohl ale za to, že do něj omylem vrazil a omylem mu svůj oběd vykydl na nový svetr? No samozřejmě, že mohl.

Očekával strašlivou scénu, protože i když byl Flash ještě malý, měl ego až do nebes a i pouhé vyskytování se v jeho přítomnosti bylo  naprosto nepřístojné. Pokud jste se ovšem neřadili mezi jeho partu. A to tedy rozhodně nebyl Peterův případ. 

Flash se napřímil, ve tváři rozzuřený výraz. Nejraději by Peterovi jednu vrazil, ale moc dobře věděl, že teď nemůže. Ne, když je v přeplněné jídelně s učiteli za zády. Místo řevu a nadávek se jen naklonil k Peterově uchu a skoro zašeptal: "Potom." Pak se odtáhl a i se svou partou a za neustálého stěžování odešel.

Peter naopak zůstal nehnutě stát na místě ještě dobrou minutu. Snažil se pochopit, co mu Flash řekl, i když to ve skutečnosti chápal dokonale. Potom... Potom... Potom!

"Hej!" Vystrašený kluk sebou trhl, když ucítil, že mu někdo třese ramenem. Prudce zamrkal a až teď zjistil, že se dívá do baculatého obličeje svého kamaráda. S úlevným výdechem ho objal.

Ned nechápal, co se děje, ale i tak mu objetí oplatil. Po chvilce se odtáhli a za konverzace o Peterově novém legu došli až do šatny. Tam si vzali batohy a skoro vyběhli před školu, šťastní, že už můžou domů. 

Sotva sešli schody, uviděli tam stát auto paní Leedsové. Ned se k němu rozběhl, ale ještě než zabouchl dveře, stačil zakřičet: "Potkáme se zítra ráno před školou!"

Petera docela překvapilo, když mezi auty nemohl najít to Mayino. Tedy Happyho! Tedy tátovo! To je fuk.

Zmateně se ještě jednou rozhlídl, a pak vytáhl mobil, doufaje, že mu někdo poslal zprávu s vysvětlením. A taky že poslal.

May mu vzkazovala, že je u lékaře a nestihne ho vyzvednout. Dneska ho měl vzít Happy, ale ten byl momentálně kdo ví kde a jeho táta? Ten se právě teď snažil uklidnit situaci po tom fiasku s Ultronem. 

Nikdo jiný pro něj přijet nemohl. Musel si tedy poradit sám. Poprvé za svůj život musel pěšky ze školy dojít až do Stark Toweru. To zvládnu! Řekl si vzdorovitě a vyrazil.

Čekal, že to nebude jednoduché. Ale že by to mohlo být až tak složité?! 

Samozřejmě, že měl u sebe mobil s navigací. Měl dokonce i chytré hodinky s navigací. A k tomu všemu i svou vlastní umělou inteligenci. A stejně mu to nezabránilo ztratit se.

"Možná jsem špatně odbočil," zamrmlal si pro sebe Peter, když místo rušné dálnice viděl jen zapadlé vedlejší uličky. K jeho obrovskému Peter Luck navíc nevěděl, kudy že to přišel. Jasně, mohl použít svou AI nebo klidně i tu blbou navigaci, ale to by nesměl být Peter a ještě k tomu Stark.

Když totiž procházel New Yorkem s očima na mapě, rozhodl se, že by to mohl zkusit bez ní. Chtěl tím tátovi dokázat, že už není žádné malé dítě a v New Yorku se vyzná. 

Jak on se pletl.

Ztratil se už po pár blocích, ale jeho tvrdohlavost mu nedovolila zapnout navigaci. "Zvládnu to sám," opakoval si pořád. A teď byl tady. V opuštěných uličkách, kde se to jistě hemžilo zloději a vrahy. Měl jediné štěstí, že veřejnost nevěděla, kdo je. Že je synem slavného Tonyho Starka. To by pro něj mohlo znamenat hrozné nebezpečí a potencionální únosce na každém kroku. Na druhou stranu, kdyby o něm veřejnost věděla, rozhodně by se neocitl v této situaci.

S povzdechem si promnul oči a rozhlédl se po okolí. Stuhl na místě, když uviděl pět přibližujících se postav. Mířili k němu? Ne, určitě k němu nemíří. Určitě jen prochází kolem. Určitě!

"Ale, ale... Není to náhodou Peter Parker?" ozvala se slizkým a posměšným hlasem postava, která k němu byla nejblíž.

V tu chvíli si Peter uvědomil, že je v háji.