Jsem syn Tonyho Starka (Irondad)

Co se stalo?

"Peter Parker!"

"Peter Parker, k tabuli!" zařval učitel snad už po páté. Opět bez odezvy.

"No tak, Petere, vzbuď se," šťouchl Ned svého nejlepšího kamaráda loktem.

Desetiletý chlapec s hnědými kudrnatými vlasy zvedl hlavu z lavice a zmateně se rozhlédl kolem. Právě se mu zdál krásný sen o tom, že pobíhá po tatínkově pracovně a honí Moulu, který ho zrovna postříkal hasícím přístrojem. Byl to nejhezčí sen, alespoň co se posledních pár dní týče. Proč ho Ned budí?

Chtěl se zeptat, co se děje, ale naštvaný učitel s křídou v ruce ho předběhl: "Petere, volám tě už po páté k tabuli, abys vypočítal zbylé příklady a ty stále nic. Můžeš mi to nějak vysvětlit?"

Peter se postavil a trochu zčervenal, když si všiml, že na něj ostatní koukají: "Omlouvám se, pane, já jsem asi nedopatřením usnul."

Učitel si promnul kořen nosu a povzdechl si. Chlapcova upřímnost bude jednou záhuba celého vesmíru. Kdo jiný než Parker by na rovinu přiznal, že usnul v jeho hodině? 

"Petere, tohle je škola a ne noclehárna." 

Chlapec se podíval na špičky svých bot: "Já vím. Omlouvám se, pane."

Kantor se málem zadusil na vzduchu, když v jeho hlase uslyšel upřímnou lítost. A ne jen to. Za ta léta co pracoval z dětmi se v nich naučil číst. Ne vždycky sice rozuměl úplně všemu, ale nebyl hloupý, aby nepoznal, že hoch před ním stěží zadržuje slzy.

"Petere, stalo se něco?" zeptal se s obavami v hlase.

Pete mlčel. Snažil se uklidnit svůj trhaný dech. Nebylo to ani tak těžké; stačilo se jen párkrát zhluboka (přesto neslyšně) nadechnout. Po chvíli ticha zvedl hlavu a s kamennou tváří zavrtěl v nesouhlasu. Učitelovi opět utekl malý povzdech. Nevěřil mu. Peter věděl, že mu nevěří, ale on prostě nemohl dát před spolužáky a svým matikářem najevo slabost. Musel být silný. Stejně jako jeho táta. Stejně jako Tony Stark. 

"Dobře, tak pojď k tabuli a dopočítej ty příklady," vydechl unaveně učitel.

Peter byl vděčný, že se ho dál nevyptával, protože i když byl synem Iron mana (železného muže), nebyl si jistý, jak daleko je od pláče. Jedna malá neposedná slzička se mu přeci jen tlačila do koutku oka, ale hoch věděl, jak ji zahnat zpátky. Stačilo párkrát zamrkat dlouhými řasami a tentam byla krůpěj slané vody, jež mu mohla znepříjemnit život. Přeci jen, jak by to vypadalo, kdyby brečel před celou svojí třídou? 

Následky tohoto činu si Peter až moc dobře uvědomoval. A ani ho nenapadlo riskovat, že se něco podobného stane. Ne, když byl ve třídě Flash. Ne, když hrozilo, že pokud ještě jednou přijde domů s monoklem, roztrženým rtem, či rozbitým nosem, začne mu domácí výuka. 

Peteymu by to vlastně ani nevadilo. Mohl by trávit víc času s tátou, nikdo by ho nemlátil a nenadával mu do ubohých chcípáčků. (Při tomhle si Peter občas představoval Flashův výraz po zjištění, že jeho jméno není Peter Parker, nýbrž Peter Stark.) Jediná věc, co mu byla opravdu proti srsti, byla zkutečnost, že jeho kamarád Ned stále nic neví. 

Nemohl mu jen tak říct, že mu celou dobu lhal. Že příjmení Parker má jen kvůli svému utajení a nemá nic společného s May Parkerovou - jeho tetou. Že May ani není jeho teta (i když ji tak nazývá), ale pouze vybraná osoba, která je pro veřejnost (školu) jediným žijícím příbuzným i zákonným zástupcem zároveň. Nemohl mu to říct a to znamenalo, že by se už s Nedem pravděpodobně neviděli. Jistě, táta by mu možná dovolil svého kamaráda občas navštívit, ale už by to nebylo ono. Nevídal by se s ním denně a to by nakonec (alespoň podle myšlenek Peta) vedlo ke zničení jejich přátelství. To nemohl za žádnou cenu dopustit.

Peter si ani neuvědomil, že píše na tabuli - asi se moc zabral do myšlenek. S úsměvem si prohlédl svou práci, podal učiteli křídu a vrátil se zpět na své místo. 

Hned jak dosedl, už se k němu nahnul Ned. "Co se stalo?" zeptal se šeptem tak tichým, že mu Petey sotva rozuměl.

Neodpověděl. Jen zavrtěl hlavou a mávl rukou. Jasné gesto - nechci o tom mluvit. Ned Leeds ho nechal. Nespěchal na něj. Věděl, že se mu jeho kamarád svěří, jakmile na to bude připravený. A on mu zase na oplátku bude připravený pomoci.