Věřím ti

18. kapitola

Netrpělivě jsem se během hodiny literatury díval na hodiny. Nemohl jsem si pomoct. Tak strašně moc jsem se těšil k Minghaovi, že...jsem nedával pozor pomalu skoro celý den.

,,Kolik zbývá minut?" zeptal se mě Joshua. Provinile jsem se na něj podíval. Cítil jsem se dost trapně, že mě takhle načapal. Zvlášť, když určitě věděl, proč tak zaujatě sleduju hodiny.

,,Pardon." zamumlal jsem a sklopil hlavu zpátky ke svému sešitu. 

,,To nic. Vím, jaký to je mít takhle dlouho vyučování." řekl s úsměvem, jak měl ve zvyku, a pokračoval s výkladem.

,,Pane učiteli, nemohli bychom skončit o pár minutek dřív? Moc vás prosíme." ozval se jeden ze spolužáků. Joshua se na něj překvapeně podíval.

,,Vy chcete končit dřív? A co by za to bylo?" zeptal se s nadzvednutým obočím. 

,,Budeme příští hodinu hodní." ozvala se Iseul. Protočil jsem nad nimi očima. Ti budou určitě hodní. Mluví spolu každou hodinu a najednou by kvůli pár minutám byli potichu.

,,No tak to je snad samozřejmost, ne? Takže...vlastně chcete skončit dřív, ale já z toho nic mít nebudu. To si budu muset ještě rozmyslet. Abych jen tak náhodou ještě neprotáhl." řekl se škodolibým úsměvem a otočil se zpátky k tabuli, kde začal něco psát.

S povzdechem jsem se zadíval ven z okna. Proč to musí trvat tak dlouho? Mohli bychom skončit o trochu dřív. Vždyť...i on se přeci těší domů. Za Jeonghanem a Seungcheolem. 

,,Tak si začněte pomalu balit. Stejně mi nikdo nevěnuje pozornost." zamumlal najednou Joshua a vydal se ke katedře. Všichni jsme si začali s děkováním rychle balit. Joshua se se mnou rozloučil s potutelným úsměvem, když jsem si přehodil batoh přes rameno. Stydlivě jsem se s ním rozloučil a vyrazil ke skříňkám, abych se rychle převlékl.

Během pár minut jsem už byl na cestě k Minghaovu kabinetu, protože jsem si ho tam měl vyzvednout. Zaklepal jsem a čekal, až mi otevře. S trapným pousmáním jsem si vyměnil pohled s Joshuou, který mě pustil dovnitř.

,,Minghao, hejbni zadkem. Podle všeho zdržuješ." řekl Joshua, když si sedl zpátky na svou židli. Minghao si zrovna umýval svůj hrníček.

,,Hned jsem hotový." řekl mi. Souhlasně jsem mu to odkýval a postavil se stranou, abych ani jednomu nepřekážel.

,,Takže...do jaké galérie to jdete?" zeptal se Joshua. Minghao si odložil hrnek na odkapávač a začal se oblékat.

,,Začneme tou nejbližší a pak bychom jezdili i do těch vzdálenějších. Vzhledem k tomu, že pracuješ na umělecké škole, tak určitě víš, která galérie je nejblíž." řekl Minghao, když se už obutý natáhl pro svou bundu.

,,Samozřejmě že to vím. Ve svém volném čase nedělám nic jiného, než že bych měřil vzdálenosti galérií od školy." řekl Joshua. S Minghaem jsme se jeho slovům zasmáli.

,,Tak to bychom se mohli někdy společně domluvit. Já o volných chvilkách hledám galérie, ve kterých mají dlouhou otevírací dobu." Se stydlivým pohledem jsem se zadíval na zem.

,,Ale teď vážně. Jak dlouho si myslíte, že vám tohle před ředitelkou obstojí?" zeptal se Joshua vážně. Minghao se na něj s povzdechem zadíval.

,,Nepospícháš jen tak náhodou na hodinu?" zeptal se ho. Joshua nad tím mávl rukou.

,,Určitě se nijak nebudou zlobit, když přijdu o pár minut dýl. Ředitelka není blbá. Určitě jí dřív nebo později dojde, že ten váš vztah je nějakej divnej." řekl Joshua.

,,Máma ale neví, že bych...mohl mít zájem o muže. A takhle je ráda, že jsem odpoledne pod učitelským dohledem." vysvětlil jsem. Joshua se zatvářil dost nepřesvědčeně.

,,To je možný, ale...i tak. Kluk tvého věku-"

,,-se schází s kluky mého věku. Podle paní ředitelky se nesmí scházet s holkami a s učitelkami. O učiteli nebylo nikde ani slovo. A ještě chvíli mě pruď a já Junovi vykecám, jak po večerech s těma dvěma řádíš. Měj se. Papa." vyhrkl Minghao a vytlačil mě z kabinetu. Chudák Joshua na nás zíral s pootevřenou pusou.

,,Doufám, že mi nic takového nebudeš říkat." zamumlal jsem se zasmáním. Minghao nad tím záporně zakroutil hlavou.

,,To bych neudělal tobě a ani Joshuovi. Já jsem totiž ten, kdo ho každý ráno zasypává otázkama a vyzvídám. Říkám ti, že takhle rudý snad nikdy nikdo nebyl." řekl, když jsme vyšli ze školy. Zamířili jsme k jeho autu. Nejistě jsem se rozhlédl, jestli nás náhodou někdo neuvidí.

,,Neboj se. Tvý spolužáci vypadli hned, jak mohli. Navíc tvá máma ví, že pojedeš se mnou, takže nás můžou vidět." odpověděl. Souhlasně jsem mu to odkýval a nasedl společně s ním do auta.

,,Takže teď pojedeme k nám vyvenčit Kkumu a pak k tobě?" zeptal jsem se ho pro ujištění. Jen mi to během poutání se odkýval. S úsměvem jsem ho napodobil.

Po cestě k paneláku, při které jsem se furt rozhlížel, jestli náhodou někoho neuvidím, jsme se konečně dostali k Minghaovi do bytu. Zuli jsme se, svlékli si bundy a vydali se do bytu. Minghao mě tu ani nijak neprovázel, protože měl malý byt.

,,Máš to tu hezký. To si maloval sám ty obrazy?" zeptal jsem se ho, když jsem si sedl v obýváku na gauč. 

,,Jojo. Teta si ty své obrazy odvezla do jejich nového obydlí, tak jsem si řekl, že než abych si něco kupoval, tak si namaluju něco svého. Co si dáš? Čaj, kafe nebo něco jiného? Kdybys chtěl něco k jídlu, tak si klidně řekni. To, co dneska bylo v jídelně, se snad ani nedalo považovat za jídlo. Nevím jak ty, ale já se v tom jen trochu povrtal a nechal to být." řekl se zasmáním a zamířil do kuchyně. Nejistě jsem se zvedl a zamířil za ním.

,,Moc se jim to nepovedlo, no. Ale...jestli bych mohl, tak bych si dal čaj, prosím. K jídlu nic." zamumlal jsem. Minghao mi to souhlasně odkýval a podal mi dřevěnou krabičku, ve které měl několik druhů čajů. Vytáhl jsem si jeden, rozbalil ho a vložil do svého hrnku.

,,Co pak budeme dělat?" zeptal jsem se ho. Minghao přešel s úsměvem ke mně a opatrně mi sundal brýle.

,,Na tom jsme se přeci domluvili už na doučování, ne?" zeptal se. Než jsem mu ale stihl odpovědět, tak si mě k sobě přitáhl a políbil mě na rty. Opatrně jsem položil své ruce na jeho krku a začal mu na polibky odpovídat.

,,Je tohle v pořádku?" zeptal se mě, když mi položil jednu svou na dlaň na zadek. Souhlasně jsem mu to odkýval a zase spojil naše rty. Minghao si mě natiskl víc na sebe.

,,Nelekej se." zamumlal mi do rtů, které následně olízl. Lehce jsem se zarazil, ale pak mi došlo, o co mu jde. Pootevřel jsem svá ústa a nechal ho si dělat, co chce.