Vrať se - ff Nik Tendo CZ]

Část 2

,,Nikam broučku. Myslela jsem, že se vracíme domů." ukonejšila jsem ho, jeho malou ručičku znovu spojila s tou mojí a pohladila ho po jejím hřbetu.

Hasan vykulil oči a jeho pohled znovu sjel na prcka. ,,Vždyť on vypadá stejně jak..." vydechl fascinovaně. ,,On to ví?"

Záporně jsem zakroutila hlavou. ,,Neví a ráda bych, aby to tak zůstalo." řekla jsem rázně. To poslední na co mám teď náladu, je vysvětlovat Dominikovi, proč tři roky neví o svém dítěti. Ačkoliv nevěřím, že by ho to vůbec zajímalo.

,,Co kdo ví?" vyjekl se zájmem nejmladší účastník této nepříjemné situace. V hlavě se mi honily jen ty nejhorší scénáře. Se svým synem jsem o jeho otci nemluvila. V momentě, kdy by se na něj zeptal, měla jsem v plánu mu říct, že nežije.

Dřepla jsem si, abych byla v úrovni Mikiho a pohladila ho po jeho hebké naducané tvářičce. ,,Ale nikdo. Tohle je konverzace dospěláků a víš co jsme si říkali."

,,Dospělákům se neskáče do řeči." vydechl skoro až otráveně. Je možný, že má ve třech pubertu?!

Usmála jsem se. ,,Přesně tak. Já ti to pak vysvětlím, dobře?" ujistila jsem ho. Jako odpověď mi muselo stačit jeho zamýšlené přikývnutí. Vstala jsem ze dřepu. ,,No nic, my už půjdeme." usmála jsem se. ,,Ráda jsem tě viděla." směřovala jsem tuto větu na Pepu.

,,Já tebe taky, ale jestli ti můžu poradit..."

Utla jsem ho: ,,Nemůžeš." Vzala jsem Mikiho za ruku a s prostým čau jsme odešli. Na tuhle konverzaci jsem nebyla připravená. Přišlo mi hrozné si přiznat, že má můj syn i tátu. Děsila jsem se momentu, kdy by mi Dominik řekl, že Mikiho nechce. Nebo se děsím momentu, až ty dva uvidím spolu? Pohřbít ho ve své hlavě byl ten nejjednodušší způsob zapomnění.

,,Co to bylo za pána?" zeptal se Miki zvědavě. ,,Byl divnej." dodal ještě. Poskakoval si mezi kroky a byl rozkošnej jako vždycky.

Zasmála jsem se. Vzpomněla jsem si na to, kdy jsem Hasana viděla poprvé. Přišel za mnou vyžehlit to, že se Dominik choval jak hovado. Což se choval ostatně skoro vždycky. ,,Jeden strejda, toho znám z mládí." odpověděla jsem.

,,Jak se jmenuje?" pokračoval v otázkách. Ty jsou ostatně taky aktuální fáze v jeho krátkém životě. Na všechno se ptá a slovo proč je momentálně jeho nejpoužívanějším.

Culila jsem se nad tím, jak roztomilý je. ,,Hasan"

,,Hustý!" zalapal po dechu. ,,Ten mi ukazoval děda v garáži. Je to nářadí."

,,To je hasák, sluníčko." rozesmála jsem se. ,,Ale ano, jsi šikovný, že sis na to tak vzpomněl." povzbudila jsem ho.

Naši kutilskou notu přerušil příchod k domu. Miki okamžitě vlítl do koupelny, umyl si ruce a sedl si ke stolu. To je pro mě totiž jasný signál toho, že je připraven jíst. Což on je v podstatě 24/7.  ,,Tady máš." ohřála jsem mu v mikrovlnce špagety, které jsem stihla uvařit mezi prací. ,,Ne, že to bude všude." upozornila jsem ho. ,,Už jsi velký chlapák, takže žádné rajčata ve vlasech."

Moje mateřské moudra přerušil zvonek. ,,Proč někdo zvoní?" ozvalo se od stolu. Neříkala jsem to?! Proč, proč, proč...

Otevřela jsem dveře a tam stál někdo, koho bych tu skutečně nečekala. ,,A-ahoj." pozdravila jsem zaraženě. Chtělo se mi v jeden moment brečet, křičet, skočit mu kolem krku, zabouchnout dveře a prostřelit si hlavu. ,,Co tu děláš?" zeptala jsem se. ,,Asi nejdeš náhodou kolem."

,,Mluvil jsem s Hasanem a řekl mi to." zachraptěl. Jeho hlas byl chladný. Takový měl vždy, když se zlobil. ,,Nemůžu tomu uvěřit." dodal. ,,Zmlátil jsem ho. Myslela jsem, že si dělá prdel." pokračoval. ,,Že to byl špatnej vtip prostě."

,,Zmlátil jsi ho?" zdědila jsem se. ,,Je v pořádku?"

Mykl rameny. ,,Nevím, je mi to jedno." odpověděl odměřeně. ,,Řeším teď důležitější věci." neodpustil si ironickou poznámku.

,,Mami, kdo to je?" vynořila se vedle mé nohy prckova hlava. ,,Ježiš, co to má na sobě za obrázky?" dodal skoro až dramaticky.

Vzala jsem ho do náruče. ,,Tohle je Dominik. Toho taky znám z mládí." začala jsem pomalu. Dominik nás skenoval pohledem a jeho výraz byl nepopsatelný. Stejně jako jeho pocity v ten moment. Když se dnes ráno probudil, rozhodně nečekal, že bude o pár hodin později tváří v tvář svému dítěti.

,,Jak ten Hasák?" vykřikl Domča a začal se smát, div mi nevypadl z náruče.

Přikývla jsem. ,,Oni jsou vlastně kamarádi."

Položila jsem malého na zem a nevěděla, co dál říct. ,,Jdu si sníst ty špagety, mami." oznámil mi Miki nezaujatě a odpochodoval pryč.

,,Nemůžu tomu uvěřit." vydechl Dominik. V očích měl slzy a zhluboka dýchal. ,,Jak jsi to mohla udělat? Co jsi měla v plánu dělat, až by se tě zeptal, kde má tátu?" začal zvyšovat hlas.

Rozhlédla jsem se okolo, jestli nás někdo neslyší. ,,Nechceš jít dovnitř? Mů-můžeme říct, že jsi můj kamarád, co šel kolem...Dám malého spát a můžeme si promluvit." snažila jsem se znít klidně, i když moje srdce pukalo.

Tuto situaci jsem si mnohokrát vykreslovala ve svých představách, ale ani z daleka jsem si nebyla schopna představit, jak náročné to bude. Stojím čelem k někomu, komu jsem zatajila, že je otcem. Komu jsem možná křivdila, když jsem si myslela, že jím nechce být. Slzy se mi spouštěly do očí, ale snažila jsem se být silná. Nechtěla jsem dát před Mikim cokoliv najevo.

,,Dobře." souhlasil.