Jedna noc

Sbohem

Ahoj. Po dlouhé době zase něco pro vás. Už jste ani nedoufali, že? Nebudu se vymlouvat, že toho mám hodně, kdo nemá? 😂 Ale nebojte, pořád něco píšu, i když to třeba není tahle konkrétní povídka. Píšu už jednu vánoční, abych vám zpříjemnila čekání na Ježíška. Chtěla bych udělat adventní povídku, což znamená co jeden den, to jeden díl... Ale musím si to nějak rozložit, abych věděla, jestli toho mám dost. No uvidíme.
Každopádně teď si užijte tento díl a snad brzy zase načtenou! ❤️
PS: Každý povinně zanechal hvězdičku nebo komentář, protože brzo budou čerti a pak Vánoce, a víte, co se děje zlobivým, že ano? A to přece nechcete riskovat!! Takže šup šup! 😂
————————

Držela v náručí ten malý uzlíček štěstí a srdce jí plesalo radostí. Malá Lilith byla ztělesněním krásy a nevinnosti.
Měla spoustu rysů svého otce, ale bylo v ní něco z něžnosti její matky.
Měla krásné blonďaté vlasy s trochou zrzavého nádechu.
Byla šťastná, že mohla být její kmotrou.
Zvedla oči a pohlédla na muže, který stál vedle ní. Neviděla ho přes rok, a i když si myslela, že už je to za ní, její tělo říkalo něco jiného. Bušilo jí srdce a krev se jí vařila tak silně, že slyšela šum v uších. Byl snad ještě víc sexy, než si pamatovala. Měl trochu jiný sestřih a strniště. Za celý ten rok o něm nic neslyšela. Vlastně ani nechtěla, protože i když si říkala, že to byl jen sex, musela si připustit, že jakákoliv zmínka o tom, že by si našel přítelkyni, by jí ranila. No možná neranila, ale takhle mohla žít v tom, že si na ní třeba aspoň občas vzpomene. Že po ni touží. Že když má slabou chvilku a potřebuje upustit páru, myslí při tom na ni.
A teď tu stál z masa a kostí.
Netušila, že tu bude. Vlastně vůbec nevěděla, že bude kmotrem toho malého andílka, jenž právě spal v jejím náručí.
Stáli mlčky vedle sebe a poslouchali řeč kněze, který malé Lilith právě žehnal. A ona se tiše modlila, aby i při ní stáli všichni svatí.

"Sluší ti to." Bylo první, co jí řekl, když skončil obřad.
"Děkuji, ty taky nevypadáš k zahození. Dáme si pak spolu..."
"Draco!" Vedle nich se objevila žena, která nemohla být Hermioně méně podobná. Byla vysoká, opravdu hubená, blonďatá a měla nohy až do nebe.
"Ano?" Pohlédl na ní a ona se k němu přitulila.
"Půjdeme už?"
"Už? Já jsem slíbil, že tu zůstaneme na hostinu. Neviděl jsem všechny tak dlouho a navíc Lenka se těšila, až tě pozná."
"Aha... Ahoj Lenko, já jsem Francesca, Dracova snoubenka."
Hermiona překvapeně zamrkala a ignorovala její srdce, které právě udělalo kotrmelec. Možná jí to nebylo tak moc jedno.
"Tohle není Lenka. To je Hermiona, moje bývalá spolužačka a kam..."
"Aaa jistě, to je ta nesnesitelná knihomolka, co ti dělala jen samé problémy?"
Hermiona nadzvedla obočí, ale nedala na sobě nic znát. Dobře. Možná jí to nebylo vůbec jedno. Protože proč by jinak chtěla skočit po téhle blonďaté krásce a vytrhat jí všechny ty dokonale rovné vlasy, které určitě držely tvar za jakýchkoliv okolnosti. V duchu napočítalamdo deseti. Pak se na ní zářivě usmála.
"Ano, to budu já, až na to, že jediný, kdo dělal na škole problémy byl Draco."
"Tohle jsem ti o Hermioně nikdy neřekl, vlastně si jsem jistý, že jsem ti o Hermioně nikdy nic nevyprávěl." Pohlédl na jeho otravnou snoubenkou a ta s úsměvem pokrčila rameny.
"No já... Něco mi řekla Pansy a něco Astorie. Ty jsi hrozný, vůbec o minulosti nemluvíš a tak se ptám ostatních."
"Možná bych mluvil, kdyby ses ptala přímo mě."
"No tak já vás asi nechám." Pousmála se a byla na odchodu.
"Ne počkej! Chtěl jsem ti pogratulovat ke knize o Brumbálovi a slyšel jsem, že post ministryně už máš vlastně v kapse."
Hermiona se začervenala.
"Děkuj, všechno se to děje tak rychle." Zavrtěla hlavou.
"Vůbec jsem si nemyslela, že by o mě mohli kdy uvažovat, ale..."
"To je skvělé, a co na to říká tvůj manžel?" Hermioně začínala celá Francesca lézl na nervy. Ten její pitomý přízvuk a to, jak neustále skákala do řeči.
"Žádného nemám."
"Aha, ještě tě nepožádal?"
"Ne, já nemám nikoho, kdo by mě požádal."
"Aha, promiň. Myslela jsem... To je trapné. To asi pro samou práci nemáš čas na zábavu."
"Ne to zase ne, občas si čas najdu. Třeba za půl roku, někdy za rok... To víš, záleží na okolnostech." Pohlédla na Draca, kterému se blesklo v očích.
"Ale nenech se mýlit. Mě to nevadí. Jsem ještě dost mladá na to, abych měla obojí."
"Aha, jistě. No nic, my s Dracem už odcházíme, tak si to tady užij a..."
"Už jsem ti říkal, že já nikam nejdu. Jestli ty chceš odejít, tak běž, držet tě tu nebudu, ale já zůstávám."
"Ale Draco! Víš přece, že moje sestra přijela až z Evropy, aby mi pomohla s výběrem šatů na zásnubní hostinu."
Draco něco tiše zamumlal a pak se usmál.
"U toho já být ale nemusím, ne?"
"Fajn! Tak si tu zůstaň. Koneckonců tě můžu nechat v rukách téhle... Hermiony. Ta mě jistojistě neohrozí."
Hermiona se kousla do rtu, aby něco neřekla, nebo se nezačala smát. Sledovala jak ji Draco něco špitl do ucha, načež se ta blond francouzska asi urazila a odešla.
"Já se ti hrozně omlouvám." Povzdechl si.
"Začínám opravdu pochybovat o tvém vkusu na ženy."
"Ona taková nebyla, to až teď poslední dobou. Vlastně od té doby, co jsem jí požádal o ruku, asi jí to leze na mozek."
"Jasně. No nezávidím ti to, ale co už. Dáme si skleničku, když tě mám na starost?"
"Ty mě máš na starost?"
"Jasně, mám tě hlídat, aby ses nespustil s žádnou sukní tady! Ode mě ti přece nic nehrozí. Já té tvé snoubence nesahám ani po kotníky, zjevně." Zakoulela očima a Draco se zasmál.
"Sklenička zní fajn..." Mrknul na ní a nabídl jí rámě. Když ho přijala a kráčela po jeho boku, letmo se naklonil k jejímu uchu.
"A kdo hlídá tebe, aby ses nespustila?"
"Nikdo."

Bylo to úžasné. Seděli s Dracem, Harrym a Ginny do ranních hodin a pořád si měli o čem vyprávět. Hodně vzpomínali. Lenka s Georgem je opustili po deváté večer. Lilith sice hlídala paní Weaslyová, ale to pro ně znamenalo chvilku, kterou mohli mít jen sami pro sebe. Což ostatní chápali.
"No nic vy dva. My už taky půjdeme. A Draco, doufám, že se objevíš tentokrát dřív než jen za rok. Minimálně by bylo fajn, kdyby ses ukázal na jmenováni Hermiony do funkce. To je za sedm měsíců a pak určitě bude i oslava."
"To si nenechám ujít."
"A co když tě tam nechci?" Pohlédla na něj škádlivě.
"Tak to máš smůlu, protože mě pozval sám vyvolený a takovému se ne neříká."
"Haha! Slyšíš to Ginny?"
"Běž už, nebo dostaneš přes tu tvou vyvolenou pusu."
Hermiona se smála ještě dlouho poté, co odešli.
Draco jí dolil skleničku.
"Ty nepospícháš? Nebude se na tebe ta tvoje Francesca zlobit?"
"Možná bude, ale mě se ještě nechce." Pokrčil rameny.
"Víš, tvoje snoubenka má v jedné věci pravdu. Ty o sobě nikdy moc nemluvíš, i když se ostatní ptají."
"Můj život není tak zajímavý." Pokrčil rameny.
"To ti nevěřím! Jsi úspěšný muž."
"Jak to víš?"
"Nevím, jen hádám." Zasmála se.
"Řekni mi o sobě něco. Co teď děláš?"
"Snažím se uspět. Najít si místo v životě."
"Proč si pořád tak vyhýbavý? Mě to můžeš říct, nikomu to neprozradím. Četla jsem sice Lenky knihu, ale to už je opravdu dlouho. Naposledy vím, že jsi dělal na lektvaru ke zmírnění účinků kletbě Cruciatus, ale co teď?"
"Teď pracuji jako léčitel pro jednu nemocnici."
"To je skvělé!"
"Snažím se splatit dluh společnosti."
"A tam si potkal tvojí snoubenku?"
"Ne. S tou mě seznámila Pansy. Potkala jí jednou v nějakém obchodě a... Není to nic zajímavého."
"Pořád tak tajemný." Povzdechla si.
"Vysvětli mi ale jednu věc, proč zrovna ona? Pochopila bych, kdyby sis našel někoho... Já vlastně nevím. Ona mi k tobě nesedí."
"Není taková, opravdu. Aspoň doufám."
Pokrčil rameny a napil se.
"Miluješ jí?"
"To je těžká otázka. Co je to vlastně láska?" Nadhodil filozoficky.
"Takže ne. Kdyby ano, věděl bys to."
"Ty víš, co je to láska? Milovala si někdy někoho?"
Hermiona si povzdechla a přikývla. Až bolestně si uvědomovala to, co se tak dlouho snažila potlačit.
"Ano."
"Rona?"
"Ne." Zavrtěla hlavou a on se zamračil, ale mlčel.
"Někdy to poznáš, až když víš, že to navždy ztratíš." Pokrčila rameny a napila se vína.
"Ale já nechci myslet na takové věci. Ne teď. Teď chci tančit."
"To ti můžu splnit." Vstal a vytáhl jí na nohy. V celé místnosti byli už jen oni. Hudba tiše hrála z gramofonu a oni se pomalu kolébali, zavěšení jeden do druhého. Hermiona nadávala tu jeho opojnou vůni a přála si, aby to nikdy neskončilo. Měla opřenou hlavu o jeho hruď. Cítila tlukot jeho srdce. Byl tak blízko.
Najednou se zastavil a odtáhl se od ní. Jak kdyby se popálil. Jak kdyby zjistil, že tohle nesmí. Jako kdyby mu to všechno došlo.
"Budu muset jít."
Hermiona rychle přikývla. Najednou nevěděla, co s rukama.
"Dobře." Povzdechla si a objala se kolem pasu.
Draco se otočil a beze slova se rozešel pryč.
"A Draco? Nemusíš chodit na mé jmenování. Opravdu... Já..."
"Blázníš? To bych si přece nenechal ujít!" Zastavil se a pohlédl na ní.
"Jen nechci, aby si měl pocit, že musíš." Pokrčila rameny a on byl v mžiku u ní.
"Budu tam rád. I když je to možná zvláštní, tak pro mě znamenáš opravdu hodně. Máš v mém srdci zvláštní místo."
"Ale ne takové, abys pokaždé nedocházel."
Draco na ni zůstal mlčky hledět. Nevěděl, co říct. Uhnula pohledem a sklopila hlavu.
"Měj se krásně a... Gratuluji k zásnubám." Chtěla ho obejít a odejít, ale on jí to nedovolil. Chytil jí za ruku, přitáhl si jí k sobě a bezeslova jí políbil. Najednou jakoby se ocitla v čase zpátky. Jakoby nikdy neodešel. Cítila tak prudký náraz emocí, až se ho musela chytit, aby se jí nepodlomila kolena.
Sotva zaregistrovala, že se přenesli. Najednou byli zpátky na místě činu. Jen s tím rozdílem, že tentokrát nespěchali. Dávali si na čas. Žádné zběsilé svlékání a nekontrolovatelné pohyby. Vše trvalo neskutečně dlouho. Rozuměli si beze slov. Tohle bylo sbohem. Hermiona to cítila v každém jeho doteku, pohlazení, polibku.
A když se ráno probudila sama v té velké posteli, neležel vedle ní ani Draco, ani dopis na rozloučenou. Tenkrát poprvé, po opravdu dlouhé době, kvůli němu plakala.