Jedna noc

Dokonalá

Je tu poslední část! Doufám, že jste si povídku užili. A od pátku už se můžete těšit každý den na jeden díl adventní povídky. Budu ráda za komentáře a hvězdičky.
Díky ❤️
————-

Na oslavu nakonec nedorazila. Nemohla. Zavřela se ve svém bytě a přemýšlela, co bude dělat dál. I když vlastně... Co by dělala? On se prostě otočil a odešel, jako by pro něj nikdy nic neznamenala. Dal jí jasně najevo, že s ní nechce mít nic společného. A i když si myslela, že za těch sedm měsíců je s tím srovnaná, nebyla. Svalila se na gauč a plakala. Bolelo to. Kdyby na ní křičel, kdyby udělal cokoliv... Ale on jen odešel... Zase.
Nevěděla, jak dlouho tam tak byla. Ztrácela se v beziluzích a snažila se zastavit přívaly pláče. Sama nechápala, kdy se do něj zamilovala. Možná se zamilovala do představy o něm, nevěděla. Myslela si, že ho zná, ale ve skutečnosti... Ve skutečnosti o něm nevěděla vůbec nic. Byla tak hloupá a naivní. Zvedla se z gauče a chtěla jít do koupelny, umýt si obličej. Už nebude plakat. Musí se soustředit na budoucnost, ať už bude s ním nebo bez něj.
Ozvalo se zaklepání.
"Jdi pryč Harry nebo kdokoliv! Nikam nejdu! Oslavte to i za mě. Já nemám náladu..."
"Otevři Hermiono."
Zarazila se v pohybu a hleděla na ty dveře, jakoby byly uhranuté.
"Sakra ženská! Otevři už konečně."
"Ne. Udělej to, co umíš nejlépe, odejdi, ale tentokrát už se nevracej." Promluvila tak chladně, až jí to samotnou překvapilo.
"Jestli neotevřeš, znám několik způsobů, jak se přes ty dveře dostat. Vejdu ať se ti to líbí nebo ne." Přešla ke dveřím, ale stále neotevřela.
"Běž pryč! Prosím." Vzlykla a opřela si o ně hlavu.
"Hermiono... Otevři." Jeho hlas byl najednou měkčí.
"Prosím." Dodal tiše.
Setřela si slzy a zhluboka se nadechla, poté otevřela. Stál naproti ní a v ruce držel...
"Zapomněl jsem U Tří košťat květiny a... Původně měly být jako gratulace k místu ministryně, ale teď... Omlouvám se." Hleděl na ní a ona zmateně zamrkala.
"Takže ty jsi odešel jen, aby si..."
"Šel jsem pro ty květiny." Přikývl a ona se nahlas rozesmála. Bylo to tak absurdní. Vzala si od něj kytku, hodila jí někam za sebe, aby ho mohla obejmout, ale pak se prudce odtáhla.
"Ale ty... Sakra... Já vlastně..." její myšlenky utíkaly různými směry a sama se v nich ztrácela. Bylo tolik věcí, které mu musela říct a na které se chtěla zeptat.
"Uklidni se, ano... Všechno ti řeknu, ale od tebe budu chtít taky nějaké vysvětlení."
"Fajn... Dobře. Dáš si něco? Třeba čaj?"
"Něco silně... Aha jasně... Čaj bude stačit." Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Rozhlížel se po bytě, zatím co ona chystala čaj. Všude byli nějaké fotky jejích kamarádů a rodiny. Vzal do ruky jednu z nich a zarazil se, hned za ní na poličce byla postavená druhá. Byl to jen výstřižek z novin ze svatby Lenky a George. Na té fotce byl on a ona. Tančili.
Pousmál se a posunul jí před ostatní fotky.
Ona mezitím položila čaj na stolek a posadila se na gauč.
"Řekla si, že si mi psala dopisy..."
"Psala jsem ti asi třikrát, nikdy jsem nedostala odpověď."
"To je divné." Zamumlal.
"Myslela jsem si, že máš svůj život ve Francii, svoji práci a Francescu. Můj život je ale tady. Přemýšlela jsem o tom, že bych jela za tebou, ale... Nechtěla jsem ti rozvracet to, co sis vybudoval."
Draco se hořce pousmál, posadil se vedle ní a vzal její ruku do své.
"A i kdyby... Je to dítě! Naše dítě. Nemyslíš si, že je to něco, co bych chtěl vědět?"
"No ale já ti psala."
"Opravdu jsem tvoje dopisy nedostal. Ani jeden. Kdy si mi psala?"
"Asi měsíc po té, co jsi odešel."
"Tak proto... Byl jsem pracovně pryč a..."
"Když se odešel bez rozloučení, bez dopisu... Bylo to jako navždy sbohem a to mě zasáhlo víc, než bych si chtěla připustit." Povzdechla si a on zavrtěl hlavou.
"Nenapadlo tě, že to možná znamená pravý opak?"
"Cože?"
"Nebylo to sbohem. Naopak! Plánoval jsem se vrátit. Po tom večeru... Přemýšlel jsem o tom už dlouho, ale... Rozešel jsem se s Francescou, to bylo snadné, ale musel jsem dokončit rozdělené projekty a trvalo to déle, než jsem myslel. V době kdy si mi psala jsem byl v Itálii. Před tím jsem se rozešel s Francescou, ale když jsem se vrátil, byla nastěhovaná u mě doma a dělala, jakoby se nic nestalo. Musela zničit tvoje dopisy. Opravdu jsem se chtěl vrátit. Sem. Za tebou. Protože tohle je tvůj domov."
"A proč ses mi neozval? Hm?"
"Protože jsem si nebyl jistý, jestli mě budeš chtít ještě vidět. Nikdy jsem si tím nebyl jistý."
"Jsi stejný zbabělec jako já."
"Jenomže já takový byl už ve škole." Ušklíbnul se pobaveně.
"Když jsem tě dnes viděl, odešel jsem pryč. Protože jsem... Nemohl jsem si vůbec připustit, že bys měla někoho jiného a čekala s ním rodinu."
"Jenomže ne."
"Šel jsem ke Třem košťatům dát si panáka a pak jsem si řekl, že s tebou prostě musím mluvit, akorát jsem tam nechal tu blbou kytku. Jsem rád, že jsem se nakonec vrátil." Pohladil jí po tváři.
"A co kdyby to dítě nebylo tvoje a já měla někoho jiného?"
Draco zasyčel a místo odpovědi si jí přitáhl k sobě, aby jí mohl bezostyšně políbit. Nebránila se. Naopak. Objala ho kolem krku a všechno ostatní hodila za hlavu.
"Hermiono?" Ozvalo se zaklepání.
"Harry?"
"Co se stalo? Proč si nepřišla? Pusť mě dovnitř!"
Draco otráveně zakoulel očima a než Hermiona stačila cokoliv namítnout, vstal a otevřel dveře.
"Malfoy?"
"Bude hotová za pár minut, přivedu jí tam." A s tím mu zabouchl dveře přímo před nosem.
"Zbláznil ses?" Utrhla se na něj, vstala a znovu otevřela.
"Omluv ho, je to nevychovaný parchant."
"Pozor na pusu zlato. Ten nevychovaný parchant je otec toho drobečka, kterého nosíš pod srdcem."
"Harry vykulil oči a hleděl z jednoho na druhého."
"Máš pravdu, co jsem si vůbec myslela?!"
"A to je právě ono. Měl jsem štěstí, že jsi tu noc vůbec nemyslela."
Hermiona se pousmála a obrátila se na Harryho.
"Jsme tam za chvilku. Jdi je připravit." Mrkla na něj a tentokrát to byla ona, kdo zabouchl dveře.
"Takže já jsem nemyslela, jo?"
"Naštěstí ne. Řídila ses srdcem."
"Jedna jediná noc a vše je rázem vzhůru nohama."
"Jedna noc a já věděl, že už tě nikdy nedostanu z hlavy. Vepsala ses mi pod kůži. Byla jsi tak roztomilá. Opilá, nešťastná a..." Odmlčel se.
"A?" Nadzvedla obočí.
"Dokonalá."