Milenci

8 1 0
                                    

Žila kdysi dívka. Docela obyčejná s kaštanovými vlasy a zelenýma očima. Bydlela na úpatí hor, na samém konci vesnice. Tajně milovala šlechtice co jezdil na statném vraníkovi, ale jak už to tak bývá, byl pro ni až moc urozený.
Na konci léta na jedné z vesnických veselic se zničehonic dali do řeči. Šlechtic byl okouzlen obyčejnou dívkou a tajně se s ní začal scházet na druhé straně hory. Tehdy zjistil že není až tak obyčejná, protože její matka byla lesní žíňka strážící harmonii prastarého lesa.
Když byl šlechtic s dívkou, cítil šepot větru, slyšel zpěv potůčků i tanec květin na lukách. Zapomněl na svůj bohatý život. Věděl že on je lesem a les je jím a že všechno živé spolu v harminii spočívá. Že život s láskou je největším darem. A dceru víly miloval upřímně a ze srdce.
Ale přišla temnota. Lidé neměli co jíst ani pít a celou říši postihly zlé časy. Byl potřeba na panství a matka mu domluvila sňatek s bohatou dcerou obchodníka, aby se alespoň nějak uživili. V tu dobu začali místní kácet lesy pod horami a to bylo naposledy kdy šlechtic dívku spatřil. Potřebovali se ohřát v chladu temnoty a potřebovali oheň. Když vykáceli celý les, posekali i trávu a květiny na lukách aby měli čím topit. Přišla zima.

Když ho našli, ležel na vyprahlé sněhové zemi a koukal na temné nebe. Asi přemýšlel jestli ji ještě někdy uvidí a přitom složil píseň kterou zpívali ptáci na okolních skalách:

Posekaná tráva
Nikde už nekvete kvítí
Marnost mého života
Slunce na něj nesvítí

Dorůstající měsíc
A naše oči na něm
Nervy jako žíly vody
Řekami končící mořem

Melodie vrytá do tmy
Hvězdná obloha v kalužích
Objímání stromů v lese
Jedna pravda ve všech lžích

Milenci patřící k sobě
Vrcholky hor na obzoru
Mraky plující jak lodě
Nadechnutí po výdechu

Posekali stromy
Život mi smysl nedává
Nelze žít bez lásky
I když je tolik bolavá

Zmrzlo mu srdce a už nedýchal.

Písně o běhu světaKde žijí příběhy. Začni objevovat