Putovalo společenství kejklířů hluboko do západnich blat, lesů které pamatovaly dávnou válku světla a tmy. Jeden z nich byl již velmi starý a na jeho přání se s ním družina právě do těchto končin vydala. Cestou spoustu z nich plakalo ale všichni moc dobře znali smrtelnou cestu která je neodvratná a každý se po ní jednou vydá. Smrt byla stejně oslavována jako narození. Zpívalo se, tančilo a o zemřelém se vyprávěli příběhy které zažil za svého života.
"Pamatuješ jak dal náš přítel za uši tomu mladíkovi U Pavouka, když jsme tam kdysi přebývali?"
Řekl smutně jeden poutník druhému když kráčeli jako poslední za družinou v blatech.
"Ano, pamatuji. Řekl že naše písně jsou sestry poezie a všech vznešených žánrů. Jak krásné. Bude mi chybět."
Odpověděl mu jeho druh.
Když dorazili na mítinku roztáhli stany a zapálili oheň. Stařec se posadil doprostřed kruhu aby si s ním skupina naposledy zazpívala.
Zpívali do chladné noci, když se ho nejmladší kejklíř zeptal, jestli něčeho ve svém životě lituje. Stařec se k němu otočil a hlubokým hlasem začal zpívat svou poslední píseň. Všichni mu mlčky naslouchali a zdálo se že i stromy ztichly a hvězdy se rozzářily aby na tuto píseň nikdo nezapomněl:
Nelituj květinu
Co uvadla mrazy
Nelituj mraků
Co slzama pršely
Nelituj lidí
Co život si vzali
Nelituj vět
Co nikdy neřekli
Nelituj ptáků
Co odlétli do dáli
Nelituj věcí
Co už se staly
Nelituj let
Co někam utekly
Nelituj řek
Co do moří odpluly
Nelituj slov
I když občas zraní
Nelituj pravdy
I když občas bolí
Nelituj ničeho
Lítost je zbraní
Nelituj sebe
Vše je jen zdání
ČTEŠ
Písně o běhu světa
Poetry,,A co jsou to, ty písně?" zeptal se mladík. ,,Jsou to sestry poezie a všech znešených žánrů. Jsou o tom jak věci jsou, jaké by mohli být a jaké kdysi byly i když přežily pouze v legendách. Přisednete si k nám?" odpověděl mu neznámý v kápi.
