Seděli si tak jednoho jarního večera spolu dva příslušníci kouzelnického řádu na nespecifikovaném místě. Hovořili dlouho do již teplé noci a probírali spoustu nespecifikovaných témat.
Když v tom jeden povídá druhému: ,,Jednou jsem potkal velmi moudrého člověka."
,,Moudrého člověka?" diví se druhý čaroděj.
,,Lidská rasa už dávno není moudrá, poslyšte mou píseň příteli."
Tak moudří lidé jsou, tvrdíte?
Tak moudří jako malá vlna
Tak velcí jako na zemi skvrna
V moři prachu o kterém sníte
Moudrost rasu lidí davno opustila
Stejně tak hrdost, paměť věků
Líbezná píseň jen plná skřeků
Jež vzduchem černým smutně zněla
Lidé už zapomněli na země slávu
Na sílu zvířat, na hlasy hor
Na temné časy, na hlad a mor
Chamtivost sedla si na jejich hlavu
Dávno už neznají příběhy staré
Svým učením poznali hmotu
Schovaní za vlastní samotu
To co je zajímá je zlaté a drahé
Tak řekněte příteli, chudý to národ
Připoután k vlastním kovům
Podoben bloudícím davům
Ubohým jako sám život
Na to si kouzelníci souhlasně připili chmelným mokem.
,,Škoda tak nadějné rasy, škoda."
ČTEŠ
Písně o běhu světa
Şiir,,A co jsou to, ty písně?" zeptal se mladík. ,,Jsou to sestry poezie a všech znešených žánrů. Jsou o tom jak věci jsou, jaké by mohli být a jaké kdysi byly i když přežily pouze v legendách. Přisednete si k nám?" odpověděl mu neznámý v kápi.
