Hvězdy nad Tokiem (Tokyo Revengers fanfikce)

Kapitola 11.

Běžela jsem, nevěděla jsem pomalu ani kudy, ohlížela jsem se a kroužila mezi paneláky, v hlavě jsem měla jasný cíl, a to pláž, na které jsem se se svými přáteli viděla naposledy. Cítila jsem, že už nemůžu, lapala jsem po dechu a cítila jsem, jak mně zastavují nohy, běžím čím dál pomaleji... Konečně jsem chytla uličku, kterou znám a vím, jak se z ní dostat k pláži. Dalo mě to ještě zbytek energie a naděje, že se tam dostanu a také že přežiju zítřek. 

Už jen pár kroků, jsem tu. To, co jsem ale kolem sebe viděla, byla jen prázdná, chladná pláž, kde nebylo slyšet nic jiného než vítr, auta z povzdálí a přibližující se hromy, je zataženo, už zase bude pršet... Všechna naděje ze mě opadla. Zvládla jsem jen stát, zabořená nohama do studeného písku a koukat beznadějně prázdným pohledem daleko před sebe... Dál už se nedostanu... Nikdo mě tu nenajde a já do rána... Co já vím... 

"Y/n?!" 
C..Co? Cože?! Kde...Odkud jsem to slyšela? Můžu mít jen slyšiny nebo něco, ale bylo to tak reálný, někdo volal moje jméno...Jako by to byl... MITSUYA! Ohlédla jsem se. Byl to nejkrásnější pohled, co jsem zažila. Za mnou běželi Baji a Mitsuya a s úlevou a radostí v hlase volali moje jméno... "Y/n! tys nám dala, ani nevíš jak jsme se báli-" Spadla jsem na kolena a Mitsuya mě stihl zabrzdit v sedu. "Y/n! Jsi v pohodě?" Křičí na mě jeden přes druhého. Sedím v písku a nevnímám, koukám zase prázdným pohledem, tentokrát na krystalky písku... Asi bych měla říct, že je vše v pořádku, ale z nějakého důvodu ze mě nevyjde ani hláska, nemám slov. "Do prdele co je jí, ještě před chvílí odpovídala..." Mají o mě strach. 

Do ticha a paniky těch dvou jsem se pousmála. Bylo to to jediné, co jsem zvládla. Bylo to víc než slova, byla to upřímná radost po tom strachu, co byl uvnitř mě ještě do předchvíle, začala jsem se smát, možná by to někomu mohlo připadat trochu psychopatický, ale já se smála upřímně, bylo mi jedno jak, prostě jsem si oddechla a rozesmála jsem se z plných plic, jako bych ani nevnímala nic jiného... Do předchvíle jsem si totiž myslela, že na té pláži zůstanu navždy, dokud mi nedojdou síly k nadechnutí. 

Pomalu se mi zas zavírají oči, cítím jak mě nese Mitsuya v náručí a Baji startuje motorku. Mitsuya mě pak položil Bajimu za záda. "Pevně se chyť, za chvíli jsme doma." Slyšela jsem konejšivý Bajiho hlas. Celou cestu jsem se snažila co nejpevněji držet, pak už mě jenom donesli do postele, vypila jsem -se vší snahou neusnout- čaj a snědla pár koleček sushi a hned jak mi spadla hlava na polštář jsem usnula. Vše jim zítra povím, ale teď je hlavně důležité, že už neležím v koutě té staré, vlhké, ponuré uličky, která ve mě vyvolává strach jak o sebe, tak o Mikeyho, Drakena,...V tu chvíli ve mně strnulo. Draken! Běžel přece za mnou! Přez strach z vlastní smrti jsem vůbec neřešila, kde je! 

Po dlouhé době konec další kapitoly, čemuž nemůžu uvěřit, protože je to už dlouho co jsem dopsala tu desátou a tak trochu jsem nevěděla, jestli se k tomuhle příběhu ještě někdy vrátím... Ale stalo se a jsem za to vděčná těm, kteří kdekoli v mém příběhu napsali jakoukoli pozitivní zpětnou vazbu, protože to mě motivovalo k tomu oprášit  tenhle příběh který zůstal od začátku léta bez pokračování a možná by tady takhle zůstal dodneška... Doufám že se líbí! :D