The summer we met

1.

Sedím v letadle a koukám okýnkem ven na mraky plující pod námi, vypadá to tak kouzelně, jako bych se po nich mohla rozběhnout neznámo kam. Jaké to tam asi bude? Stěhuju se za otcem do Barcelony. Můj bratr se k němu nastěhoval už před třemi lety, když tam nastupoval na vysokou. Já jsem měla úplně stejný plán, nastoupit ve Španělsku na výšku, ale máma dostala od jejího šéfa nabídku na roční stáž v Torontu, kterou přijala. Tím pádem je logičtější přestěhovat se za otcem a bratrem už teď, než jet s mámou. 

Otec se do Barcelony přestěhoval chvíli po rozvodu s mou matkou za prací a před osmi lety si vzal Sophii. Nějakou dobu jsem na něj kvůli tomu byla naštvaná, protože jsem to brala jako zradu, myslela jsem si, že chce mámu vyměnit a nenáviděla jsem ho za to. Od té doby jsem se s ním moc nevídala, maximálně tak párkrát do roka. S odstupem času si připadám směšná. Ostřihnout svého otce jenom proto, že se po rozvodu zamiloval. To bych spíš měla zavrhnout mámu. Už skoro rok se tahá s jejím šéfem a doteď se mi to neuráčila sdělit. Nemusím být žádný Einstein, abych na to přišla. Každodenní telefonáty, po kterých se vždy vypařila s tím, že musí nutně dodělat nějakou práci. Nějaký čas jsem jí to věřila, ale pak jsem je jednou viděla, jak se líbali před kanceláří, když jsem chtěla mámě donést do práce oběd, který si zapomněla doma. Říkala jsem si, že je jejich vztah asi čerstvý a až na to přijde ten správný čas, všechno mi poví. Ale to se jaksi nestalo. A já už ani o žádné vysvětlování nestojím. Nechce mi říct o svém příteli, se kterým jede na "stáž" tisíce kilometrů od našeho domova, tak ať neříká. Už jsem se přes to přenesla a nechci se v tom dál šťourat. Z úvah mě vytrhne hlas kapitána, který oznamuje přistání v Barceloně.

Stála jsem v hale letiště u pásu, po kterém přijížděl jeden kufr za druhým a čekala jsem na ten svůj. Po chvíli čekání, kdy stále nepřijížděl se mě ujala panika. Co když se zrovna můj kufr s těmi nejdůležitějšími věcmi někde ztratil? Většinu věcí už jsme sem nechaly poslat asi tak před čtrnácti dny. Když v tom jsem ho uviděla, jak jede po páse a přibližuje se ke mně. Díky Bohu. Popadla jsem ho a mířila k východu, kde by na mě měl čekat můj bratr Lucas. Stál u východu z haly a jakmile si mě všiml, vykouzlil se mu úsměv na tváři a vykročil směrem ke mně. „Moje malá sestřička.. tak moc jsi mi chyběla, Maeve." „Ty mně taky Lucasi.". Objali jsme se, Lucas vzal můj kufr a vyrazili jsme k jeho autu. 

Přibližovali jsme se a já jsem si všimla hlavy v autě na místě spolujezdce. Dveře se otevřely a z černého BMW, které dostal Lucas k osmnáctinám vyskočil vysoký kluk s hustými hnědými vlasy a svalnatou paží dveře zabouchl. Šel nám naproti a usmíval se. Sjel mě jeho modrýma očima od hlavy až k patě a natáhl ke mně ruku. „Já jsem Andrew. A ty jsi.." „Maeve. Těší mě." On jen kývl a chvíli jsme tam jen tak stáli na parkovišti v trapném tichu. „No, a nepojedeme už? Jsem z toho letadla strašně utahaná." „Jo, jasně," vyhrkl Lucas a rychlým krokem přešel k autu. Odjeli jsme z parkoviště a já jsem přemýšlela o tom, co tady ten kluk vlastně dělá. Ticho mezi námi narušil Lucas. ,,A jaký byl let? A co máma před odletem?" ,,Let v pohodě, ale ta babička, co vedle mě seděla celý let pochrupkávala a občas tak zachrochtala, že jsem na sebe málem vylila pití. No a máma... bulela jako želva, znáš ji. A mám tě pozdravovat." Lucas i Andrew se začali smát a povídat si spolu o nějakém fotbalovém zápasu. Andrew se na mě otočil a začal mi vyprávět historku, co se jim přihodila. ,,..prostě jsme tam seděli a Grace se najednou někam vypařila a chvilku po ní i Lucas..." Vytřeštila jsem oči. Cože? Jaká Grace? ,,Cože?," vyhrkla jsem na oba. Andrew se poškrábal na zátylku. „No Grace, Lucasova holka.". „Lucasi Hemingtone, bratře můj, ty mi chceš říct, že máš holku a já o tom nic nevím?," vyhrkla jsem na Lucase jedním dechem. „Děkuju moc," zašeptal směrem k Andrewovi. „Kámo, jak jsem měl vědět, že to neví?" „Maeve, chtěl jsem ti to dneska říct a nebýt tady pana drbny, tak se mi to i povedlo." Zasmála jsem se nad tím, jak ho to vyvedlo z míry. ,,Už je jedno, jak jsem se to dozvěděla... a teda Grace jo? A jaká je? Jak vypadá? A kdy nás seznámíš?" Lucas se jen zasmál a zavrtěl hlavou. ,,To je otázek, jsi nějaká zvědavá sestřičko... Ale chtěl jsem vás seznámit pozítří, máme s Grace domluvené rande v kavárně a tebe vezmu s sebou." Těším se. Moc se těším. Změnila jsem téma na to, co mě zajímalo od chvíle, kdy jsme nastoupili do tohohle auta. „Andrew, proč jsi vlastně tady?" „Potřeboval hodit do gymu, tak jsem mu nabídl, že ho sem hodíme po cestě domů." Cesta domů. Domů. Pořád nechápu, že teď je můj domov tady.

Andrewa jsem hodili do gymu a teď už Lucas parkuje před obrovským domem našeho otce. Sevřel se mi žaludek a nejednou mi začalo být smutno. Nervózně jsem přešlapovala před autem a čekala, než Lucas vytáhne z kufru můj kufr. Vzhlédla jsem na ten dům a hlavou se mi honilo nespočet myšlenek. „Tak jdeme?" Přikývla jsem a společně jsme vykročili ke schodům vedoucím k našemu domovu.

Pod nohama se mi míjel jeden schod za druhým a nezastavitelně jsme se blížili ke vchodovým dveřím. Na samý vrchol schodiště vystoupil postarší muž s jemně prošedivělými vlasy. ,,To je Erik," prohodil ke mně Lucas a s úsměvem muže pozdravil. ,,Že je tvoje sestra krásná jsem už slyšel, ale že až takhle..." Cítila jsem, jak mi rudnou tváře a znervózněla jsem ještě víc. ,,Moc mě těší, Eriku," řekla jsem nervozitou zastřeným hlasem. Erik ke mně natáhl ruku a potřásl si se mnou. No a v následujících vteřinách už jsem byla uvnitř toho obrovského baráku, označovaného jako "můj domov".

První kapitola je na světě. Doufám, že Vás příběh zaujal a baví Vás. Děkuji moc za přečtení. Jste taky tak natěšení na další kapitolu, jako já? 

S láskou,                                                                                                                                                                                     - S.