The summer we met

2.

Mé podrážky bot zvláštně ťukaly o mramorovou podlahu v obrovské vstupní hale, ze které vedly schody do patra a další dvoje dveře. Rozhlédla jsem se kolem a zaujaly mě obrazy visící na jedné stěně haly. Byly to krajiny a vyobrazovaly nádherná místa, která působila až nerealisticky. ,,Jsi v pohodě?," ujišťoval se Lucas. Zatřásla jsem hlavou, abych vyhnala všechny ty myšlenky. ,,Jo, jse-jsem v pohodě." ,,Dobře, tak pojď," Lucas mě zatáhl do dveří vpravo. Do jídelny. Tam už čekal náš otec v hodně formálním oděvu, obleku. Jen co mě uviděl, rozpřáhl ruce a chtěl mě obejmout. Já jsem si však ruce založila na prsou do jakésiho obranného postoje a o krok couvla. Zřejmě to pochopil, protože úsměv na jeho tváři povadnul a ruce nechal volně spadnout podél těla. ,,Maeve," vzdychl. ,,Ahoj tati." ,,Zlato, vím, že tě ta záležitost s rozvodem a Sophií hodně zasáhla, ale nemohli bychom už to nechat za námi a začít od začátku?," řekl prosebným tónem. Vlastně mi četl myšlenky, tohle jsem si přála od doby, kdy mi došlo, že už prostě k mámě nepatří a mají už každý svůj život, jen mi připadalo, jako by mu na našem vztahu nezáleželo, protože se mi to nikdy nesnažil vysvětlit, tudíž jsem byla s to, že nemá čisté svědomí. ,,Moc ráda." A pak jsme se objali. 

,,Eriku, ukaž Maeve její pokoj a pomoz jí s tím kufrem. Ty ostatní věci máš v šatně. A zlato, v šest bude večeře." Táta se usmál a odešel z jídelny. ,,Tak pojďte Maeve, zavedu vás do vašeho pokoje." Přikývla jsem a společně s Erikem jsme vyrazili vzhůru po bílých schodech do patra. Před námi se linula dlouhá, široká chodba. ,,Jsou to hned první dveře nalevo." Erik odešel zpět dolů po schodech a já jsem zůstala stát sama před prvními dveřmi nalevo. Sáhla jsem po klice a dveře se otevřely.

Ten pokoj nebyl obrovský, ani mrňavý. Takový akorát. První, co mě upoutalo, když jsem vešla byl velký obraz další krajiny, visící na pravé stěně. Naproti obrazu se rozkládala obrovská postel, celá byla zařízená do šedé barvy a byla doplněna čtyřmi polštářky, jak jinak, než šedé barvy. Přešla jsem přes celý pokoj a zastavila se u okna. Viděla jsem písečnou pláž a moře. Wow. Chvíli jsem se kochala výhledem, ale pak jsem si řekla, že bych asi měla jít něco dělat, a proto jsem se odebrala do šatny, kde byly uspořádány do dvou úhledných hromádek krabice s mými věcmi. Jednu po druhé jsem je nanosila na postel a začala je vybalovat. 

Ani nevím, kolik času mi to vybalování zabralo. Vyrušilo mě zaklepání na dveře. ,,Pojď dál!," křikla jsem, ačkoliv jsem nevěděla, kdo vlastně za dveřmi stojí. Do pokoje vešel Lucas. ,,Neruším?" Přisedl si za mnou na postel. ,,Ale vůbec ne, zrovna jsem vybalovala nějaké věci," řekla jsem a vytáhla další věc z krabice. Byla to zarámovaná fotka mě, Lucase, mámy a táty. Mně tam mohly být tak tři roky, sedím mámě na klíně a natahuju ruku k tátovi. Ta fotka mi snad od vždycky stála na nočním stolku u postele. Podala jsem ji Lucasovi a hlavu si položila na jeho rameno. ,,Chtěla bych, aby všechno bylo tak, jako dřív." ,,Já bych si to taky přál, ale každý už mají vlastní život, Maeve. Musíme to pochopit a přenést se přes to." Kývla jsem. ,,Já vím." Lucas fotku odložil zpátky do krabice, ze které jsem ji vytáhla a objal mě. ,,Strašně jsi mi chyběl," zašeptala jsem mu do ramene. ,,Ani nevíš, jak ty mně." Odtáhl se ode mně a usmál. ,,Nechám tě tu samotnou, za chvíli bude ta večeře, tak abys to stihla. Jo, a obleč si, prosím, něco slavnostnějšího. Bude s námi i Sophie." ,,Jasně." Dveře se zavřely a já se dala do pokračování v úklidu věcí.

Stejně mi ještě nějaké krabice zůstaly, ale to dovybaluju zítra. Z komody jsem vytáhla modrý ručník a vydala se do koupelny, která byla stejně jako šatna, propojena s mým pokojem. Nacházela se tam vana i sprchový kout a byla zařízena opět do šedé barvy. Svlékla jsem se a vstoupila do sprchového koutu. Pustila jsem na sebe vlažnou vodu a opět začala přemýšlet o všem možném až mé myšlenky sklouzly zpátky k Andrewovi. Ten způsob, jakým se na mě dneska na letišti díval. To, že o tomhle přemýšlím zrovna ve sprše jsem svedla na ten dlouhý let, který mám za sebou. Vypla jsem vodu a zabalila se do ručníku. V šatně jsem popadla tmavě modré rifle a slavnostnější halenku. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a jen jsem si vyčesala obočí, dala si řasenku a lesk na rty. Došla jsem k nočnímu stolku a vzala z něj mobil, abych si mohla zkontrolovat čas. Já vím, asi to moc hrotím, ale já nikdy nikam nechodím pozdě. A navíc je to můj první den tady. Čas ukazoval, že mám ještě deset minut, ale radši už jsem mobil zastrčila do zadní kapsy riflí a vyšla vstříc jídelně.

Na chodbě jsem se potkala s Lucasem. ,,Sluší ti to," pochválil mi můj outfit. ,,Děkuju, tobě taky. Jsem maličko nervózní a mám pocit, že už mě i přešel hlad." Lucas se zasmál a otočil se na mě. ,,Klid, je to jen večeře, kterou budeš ode dneška mít každý den. Najíme se, popovídáme si a půjdeme spát. Není se čeho bát, jasný?" ,,Víš, že jsi úžasný bratr?" Už jsem se cítila mnohem klidnější. Lucas mě dokázal vždycky uklidnit v jakékoli situaci. Nikdy jsem nechápala, jak to dělá.