Our world is split in two

Chapter 9.

Klid.

Po dlouhých měsících...vlastně roce trápení a slz nejistoty jsem konečně byla šťastná. Celý den jsem trávila s Charlotte, Liamem a Theyou a uvědomovala si, jak moc náročné to bez nich celou tu dobu bylo. Držela jsem mou druhou polovičku za ruku celý den a jen doufala, že ten den nikdy neskončí a ona navždy zůstane v mém objetí. Že už neodejde. Že už nás nic nerozdělí. 

Bohužel nic netrvá věčně. Ani štěstí, ani naděje. Když jsem navečer odešla domů a lehla si k seriálu, spokojeně jsem ležela a dívala se zamilovaně na fotky, které jsme za ten den pořídili. Bylo v nich tolik radosti, přátelství, lásky. Jen její úsměv už nebyl stejný. Nebyl tak bezstarostný jako tehdy, když běhala po louce a sbírala květy. Už nebyl tak bezstarostný, jako když jsem s ní tančila v kuchyni mezitím, co se nám pálily palačinky. Nejdříve jsem si toho nechtěla všímat, stále jsem se přemlouvala, že se přece vše napravilo. A že ona je jen stále unavená a ještě si nezvykla na návrat do normálního života. A ještě více jsem se přemlouvala a lhala sama sobě, když se mnou večer nechtěla odejít domů. Ani nevíte, co sám sobě nalže zamilovaný člověk, jehož srdce je plné zoufalství a strachu ze ztráty. 

Druhý den ráno jsem rychle vyskočila z postele, připravila se a už už se chystala vyrazit do města, koupit velkou bílou kytici, vzít prsteny a zarezervovat stůl v její oblíbené restauraci. 

Oznámení.

Těsně před mým odchodem z domu mi zavibroval telefon a obrazovka se rozsvítila. Vrhla jsem se k němu v naději, že mi píše Charlotte. A má naděje se skutečně vyplnila. Radostně jsem povyskočila a zatočila se s telefonem v rukou. „Má lásko, dnes večer...dnes večer ti všechny ty slzy vynahradím, jen mi dej svůj souhlas!" nadšením jsem se zasnila a po pár vteřinách euforie otevřela zprávu. Byla trochu delší než obvykle. Bez emoji a srdíček složených ze znaku "<" a trojek. Zarazila jsem se hned u úplně první věty a moje srdce na chvíli zapomnělo, že musí tlouci dále.

Po větě „Omlouvám se, že ti to říkám ale..." jsem se musela posadit. Začalo mi být nevolno. Všechno přece klaplo! Byly jsme spolu! 

Zklamání. Nepochopení. Bolest.

Dočetla jsem zprávu, která obsahovala spoustu přesvědčování, že to není má chyba a že jsem nic neudělala špatně...spoustu omluv a slov, že jí to je líto....ale že se musíme rozejít, protože to, co mezi námi bylo - se změnilo. Že se ona změnila. Že si uvědomuje, jak zvláštní a přechodné jsou její city a...

Vzpomínka.

„Miluji tě. Doopravdy tě miluji, protože jsi mi ukázala, co je láska, Charlie. Budeě má přítelkyně...?" Nervózně jsem držela telefon s tímto vyznáním a čekala na její odpověď. 

„Taky tě miluji a ráda budu tvá přítelkyně. Jen bys měla vědět, že mé pocity bývají občas zvláštní a nestálé..." odpověděla a já se jen šťastně pousmála nad její jemnou plachostí.

„Budu tě milovat i přes to, protože vím, že kdyby cokoli, vše napravíme. I kdyby se tvé pocity změnily jakkoli, dokážu ti znovu, jak moc tě miluji." ujistila jsem ji svými hrdinsky romantickými řečmi.

„<3" dostalo se mi od ní v znak stvrzení naší lásky.

...a tady to bylo. Věta, která svítila nejvíce z celé zprávy, jakoby byla mnohem černější než všechny ostatní. Její láska odešla a já s tím nic nemohu udělat. Myslí si, že bude lepší ukončit to. Lepší pro koho Charlie...? Tolik jsem si přála dostat odpověď na tuto otázku.

Vydala jsem se na balkón a naprosto zapomněla na fakt, že se nacházím ve městě a do mých emocí nikomu nic není. Chytla jsem se pevně zábradlí a se zrakem zakaleným slzami se snažila zplna hrdla zakřičet zírajíc na nebe „Proč mi nedopřeješ být šťastná!!!", ale nebyla jsem schopna ze sebe vydat ani hlásku. Jen jsem klesla na kolena a v mezi vzlyky stiskla krabičku s prsteny.

„Vrať se Charlotte" šeptla jsem téměř bezhlasně.

Ztráta. Prohra.