Our world is split in two

Chapter 3.

Prázdnota. Bezmoc.

Nekonečné dny podobající se kolovratu mě mučily úzkostmi. Už jsem neseděla a nepočítala sekundy bez ní. Jen zírala do prázdnoty celé hodiny, dokud jsem se nezačala propadat. Srdce mi bylo vyrváno z těla a já již nechtěla bojovat o to, aby mi ho vrátili. Bylo to zbytečné.
Vše je ztráta času.
Migrény zesilovaly každý den. Prázdná balení od prášků se hromadily v koutě místnosti a já neměla v úmyslu jakkoli uklízet. Proč taky? Ona se nevrátí.
Vzpomínka.
Do čela mě udeřila silná bolest a v hlavě se na pár sekund ozval její smích. Stůl ode mne schytal silnou ránu a sklenice vody se roztříštila pod mou pěstí, do níž se zabodaly drobné střepy a donutily mě probudit se z tranzu. Po tvářích se mi rozlily horké slzy plné hluboké bolesti, kterou nic nedokázalo utišit.
Po pár desítkách minut byla moje zraněná ruka ozdobená obvazem a střepy hozené do přeplněného koše.
Zvonek.
Nehodlala jsem otevírat. Pouze jsem předstírala, že v bytě nejsem.
Zvonek
Opakované zvonění mi nepříjemně znělo v uších, tudíž jen proto jsem se rozhodla s nezájmem otevřít. Z těžkým výdechem jsem odemkla zámek a otevřela dveře. Přímé světlo, jež zalilo můj obličej, mě donutilo zamžourat a chvíli vrávorat, než mě smysly přivykly.
Byla to sestra z nemocnice. Proč nezavolala? Nemám potřebu v socializaci.

,,Probudila se." Vydechla z těžka, šlo vidět, že běžela. ,,Omlouvám se, musela jsem ti to říct osobně..." Chtěla pokračovat, ale nenechala jsem ji.

Zorničky se mi rozšířily, během vteřiny jsem byla obutá, hodila jsem na sebe kabát a rozběhla se po chodbě se sestřičkou v zádech.
Slzy. Naděje.
Odvezla mě do nemocnice. Mé zesláblé tělo zapomělo na všechny křeče a bolesti a běželo jako o život po schodech.
Musím ji vidět.
Doběhla jsem k prosklenému pokoji, dech se mi sekal a já omdlévala. Musela jsem si sednout, nohy odvykly běhu a srdce už dlouho takhle rychle nebilo. Ihned jsem se postavila a zahleděla se se zoufalou nadějí do pokoje. Seděla tam.
Její překrásné zelené oči byly znovu otevřené a dlouhé řasy je zdobily elegantností jako dřív. Její drobné bledé ruce už neležely nehybně podél jejího těla. Její rty měly barvu, pohybovaly se, když mluvila se sestřičkou. Už nebyly smrtelně modré. Ztěžka jsem otevřela dveře a padla na kolena.
Štěstí.
Po obličeji mi začaly stékat těžké slzy, tentokrát ale úlevy a radosti. Otočila se, černé vlasy jí padaly na ramena a já na ni jen hleděla neschopná cokoli říct.
Pomalu jsem se zvedla na nohy a přistoupila k jejímu lůžku. Po dlouhých měsících jsem se usmála.
Natáhla jsem se pro její drobnou ruku, abych se ujistila, že to není sen, ale odpovědí na to bylo její odtažení. Zírala jsem na svou dlaň, která zůstala prázdná, nechápavě.
Strach. Nepochopení.
Nepromluvila. Neusmála se na mě. Neprojevila žádnou známku toho, že by mě viděla ráda. Sestřička na mě soucitně pohlédla. A má milovaná odvrátila hlavu k oknu, pryč od mých očí.
Otřesená jsem vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Pomalým krokem jsem se vydala pryč. Sestra mě pozorovala. Odešla jsem domů.
Bolest. Zlomení.