Our world is split in two

Chapter 5.

Lhostejnost.
Dny se změnily v týdny. Ta, již jsem nazývala svou jedinou si vedla lépe s každým dnem. Sestřička si nemohla odpustit říkat mi novinky...
Studium se zdálo zbytečným, život zoufalým a noci příliš smutné. Jednou jsem se do nemocnice vrátila a jen se tiše dívala na svou milou a její první úsměvy jak se její hlas znovu stává silnějším, i když byl pořád něžný a křehký...jak její tváře znovu nabírají barvu a oči pomalu získávají jiskru. Nezářila tolik jako předtím, ale...byla to ona.
Jen jsem tam seděla a cítila, jak slzy zalévají mé oči, protože jsem tak zoufale chtěla stát vedle ní a držet ji za ruku.
Odhodlanost.
Po dalším týdnu jsem se vrátila znovu. Nesla jsem kytici a ručně psaný omluvný dopis, jež sloužil jako pojistka, kdyby mě opustila slova. Sestřičky se na mě usmály a nechaly mě vejít.
Má drahá se dívala z okna a otočila se na mě až po chvíli. Pomalým krokem jsem přistoupila a opatrně k ní natáhla kytici. Byly tam slunečnice...a spousta dalších pěkných kytiček.
,,Omlouvám se ti...za vše. Moc si přeji vše napravit." Začala jsem něžně.
Zoufale jsem čekala, že odpoví, ale napětí mezi námi bylo téměř hmatatelné.
Neodpověděla mi. To ticho mě ničilo. Jen se na mě dívala a mlčela. Přála jsem si padnout na kolena a prosit o dopušení, avšak jsem věděla, že to ničemu nepomůže. Sklopila jsem hlavu a položila kytici na stůl. Pak se na ni naposledy podívala a otevřela dveře ven.
,,Stavím se...jindy."  řekla jsem a hlas se mi zlomil.
Hned jsem odešla se slzami v očích pryč.
Nepochopení.